Deja Vu

Deja Vu

Už jsem si jist…

Už jsem si jist, slečno,

že jsme se někdy potkali,

zřejmě to bylo ve Florencii.

Měla jste na sobě večerní róbu

a seděla jste v zahradní restauraci

nad šálkem kávy.

Číšník se vás právě optal,

jestli pro vás nemůže něco udělat

a vy jste ho decentním pohybem pravé ruky

zdvořile odmítla.

Hleděl jsem na vás a polkl jsem na sucho,

byla jste nádherná,

ve světle lampiónů se třpytil váš náhrdelník,

co obepínal vaši půvabnou šíji.

Ztratil jsem se ve vašich očích,

ale vy jste to vnímala

jen jako tupý výraz opilého vandráka.

Nemohl jsem se pohnout

a možná proto jsem se neodvážil vstát

a  padnout vám k nohám.

Už jsem si jist…

Už jsem si jist,

že to byla má životní příležitost

a zároveň má životní chyba.

Ale já byl mladý a omámený vámi

a vůní renesanční Itálie,

co nám vlévala do číší

falešný pocit uspokojení.

Už jsem si jist…

Už jsem si jist, slečno,

teď, když vás tady vidím

a i slavíci zpívají jako kdysi.

Už jsem si jist,

že neudělám stejnou chybu dvakrát.