Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seEVAKUACE!!!
Autor
gd
Dnes ráno mě probudilo rázné bouchání na dveře. Líně jsem se převalil v posteli a podíval se na budík - bylo 8:15... Měl bych vstávat do práce, ale snad není šéf takovej blázen, aby mě chodil budit.
"Dobrý den, policie."
Pán za dveřmi nebyl šéf. Šéf velice dbá na svůj uhlazený zevnějšek, nosí černé, pečlivě nakrémované boty, černé kalhoty z kvalitního materiálu, barevnou košili a výstřední kravatu. Prototyp úspěšného muže v nejlepších letech.
Černá kombinéza s fosforově žlutými pruhy a nápisem "POLICIE" by rozhodně jeho představy o reprezentativním, a přesto nápaditém business oblečení nenaplňovala. Polkl jsem tedy tradiční výmluvu o příliš tvrdém spánku, jež se mi drala na rty, a zeptal se fosforeskujícího policisty, co že ho přivádí k našim dveřím.
"Evakuujeme váš dům," podařilo se fyzicky zdatnému, nicméně nebystře vyhlížejícímu příslušníkovi správně vyskloňovat obtížné sloveso. "V devět to tady bude uzavřený, a tak si vezměte nejnutnější věci a okamžitě opusťte objekt."
Poděkovat jsem policejní bludičce a vrátil se do objektu. Přítelkyně se bezostyšně rozvalovala v posteli a připravovala se na tradiční ranní program - sledovat druhého člověka, jak odchází do práce, patří mezi její největší potěšení.
"Jsme evakuovaný," přesmykl jsem jedinou větou potěšení z její strany postele na mou. "Takže se oblíkni a padáme."
Chvíli jí trvalo, než pochopila že nežertuji, nakonec ji přesvědčilo dupání, které se ozývalo na chodbách. Světlíkem se nesl nářek dětí a sousedek vybavujících si gestapácké razie po atentátu na Heydricha, a tak opravdu musely jít žerty stranou. Sbalili jsme plyšového medvěda, nafukovací sekeru, náhradní ponožky a vyrazili vstříc exilu v promočených libeňských ulicích.
Chtěl jsem ještě zachránit sbírku pornografických časopisů, ale nakonec jsem byl nucen ponechat padesátikilovou bednu svému osudu. Život je někdy krutý.
"A kdy se budeme moci vrátit?" zeptal jsem se policejního přízraku, který světélkoval u domovních dveří. Jen pokrčil rameny, ale to gesto bylo výmluvnější než čtvrthodinový projev. Vyšli jsme na ulici, kde drobounce pršelo, tak dlobounce, že se zdála nějaká potopa nereálná.
Ty jemné kapičky dopadaly na naše skloněné hlavy, cuchaly se medvědovi do plyšové srsti - bylo toho na nás nějak moc. Posadili jsme se všichni tři na lavičku naproti našemu domu a bezmocně jsme pozorovali důchodkyně, jak vynášejí batohy s konzervami a přikrývky na ulici. Válka je naučila.
My jsme tak dobře připraveni nebyli. Nemáme nic. Sedíme na lavičce, nafukujeme sekyru a doufáme, že ji nebudeme potřebovat. Pokud nám chcete v naší tíživé situaci pomoci, přispějte prosím alespoň tím málem, které máte.
DEJTE MI TIP!
DRŽÍM PALCE!!!
░▒▓-_-▓▒░