Casanova

Casanova

„A kolik, žes to měl, Horáku, ženskejch?" hučel do mě dál Ríša Pinc, kterého jsem náhodně potkal ve městě, a on mě týden před začátkem školního roku zatáhl do Rybárny, kde nalejou i nemluvňatům. „Doufám, že víc, než jsi vypil piv."

Zahleděl jsem se na dvě své a čtyři Ríšovy čárky.

„A kolik jsi jich měl ty?" zkoušel jsem protiútok.

„Hele (škyt), já se ptal první. Myslíš od nás ze třídy anebo celkově? Celkově devět a od nás ze třídy byly tři," nečekal Ríša na rozvinutí otázky.

Došlo mi, že řada je na mně. Uvažoval jsem, jestli mám přiznat ty, které jsem chtěl líbat (Plačková, Tyrichterová, Hofmanová), a ty, které jsem držel za ruku (neznámá v kině - dala mi za to facku). Nakonec jsem do statistiky zahrnul všechny, o kterých se mi v posledním týdnu zdálo (šestkrát o Plačkové, jednou o nadmíru vyvinuté Valchové).

„Jestli jsem dobře počítal, tak jich bylo sedm," pronesl jsem potichu a rychle zdvihl půllitr, abych zakryl rozpaky.

„To je docela slušný, ale tušil jsem, že na tom budeš o něco hůř než já. Byl někdo od nás ze třídy?"

„To víš, myslíš, že chci někoho zkompromitovat," zatvářil jsem se ochranitelsky a zadíval se na obrazovku, po níž se proháněli fotbalisté Liberce a AC Milán.

„Ale neblbni. Já ti prozradím svoje zářezy, ty mně ty tvoje a budeme si kvit. Přece se neprásknem. Nejsme svině, ne?"

Tak Valchovou mi nesežere, určitě i ji má ve svém seznamu. Předhodit mu nějakou chudinku se mi také nechtělo. Pak mi svitlo. V červnu od nás ze třídy odešla Hanka Procházková. Krásná brunetka s neuvěřitelně zakřivenými boky a ňadry. Dokonce jsem ji jednou zval do kina. Sice odmítla, ale mile se na mě usmála. Možná to někdo zahlédl a mohl spustit nějakou šuškandu.

„Ona k nám už teda nechodí, ale párkrát jsme to zkusil s Hankou Procházkovou, než od nás odešla."

„Ty vole, to je slušný. Tu bych chtěl taky. Tu jsem si nechával nakonec. Holt na ni dojde v jiným životě. Kam se to odstěhovala? Někam k Rychnovu, ne?"

„Jo, někam tam," zatvářil jsem se unuděně.

„Copak, copak. Nerozešli jste se v dobrým?"

„Nebylo to ono. Byla dost nešikovná. Vůbec neměla fantazii. Všechno to bylo jen na vnější efekt," pustil jsem se do charakteristiky své krásné, ale bývalé spolužačky.

„To já měl teda více štěstí. Ale stejně ti to závidím. Třeba Míša Valchová, co ta všechno umí. Pak jsem měl ještě Simonu ..."

„Sýkorku, jo?" zamrazilo mě při pomyšlení na spolužačku, s kterou jsme se znali už z mateřské školky.

„No, a Vodolánku. Ta je má sice ..."

„Je mi to jasné," nechtěl jsem už dále rozvádět podrobnosti.

„Já už půjdu. Ani jsem se před tím nenajedl," zvedl jsem se po dopití třetího piva. I tak mě bude máma zase očuchávat jako ohař.

xxx

„A vítám mezi námi naši staronovou žákyni Procházkovou."

Měl jsem dlaně na obličeji, tep 150 a systolický tlak ještě o něco vyšší, už když vstoupila Hanka do třídy. Poté, co mi třídní Kůlová potvrdila mé tušení, jsem málem zkolaboval.

Navíc na mě Ríša Pinc spiklenecky mrknul.

O hodinu později již kolem Hanky obzukoval.

Na konci vyučování mi poslal vzkaz: „Něco ji naučím. Pak ti ji vrátím a už si nebudeš stěžovat."

Nebylo zbytí. Počíhal jsem si na Hanku při jejím odchodu z jídelny.

„Hanko, musím ti něco říct," vyhrkl jsem a zatvářil se co nejvážněji.

„Jestli chceš jít do kina, tak tentokrát zvu já tebe. Ale nejdřív ti musím říct něco já."

Byl jsem vývojem zaskočen.

„Musím se ti přiznat s jednou nepěknou věcí. Chtěl mě do kina pozvat Pinc a já mu nakecala, že spolu chodíme a že o něj nemám zájem. Fakt o něj nemám zájem. Zkoušel to vždycky na všechny ve třídě a pak o nich vykládal bludy. Já vím, taky jsem si o tobě vymýšlela, ale snad ti to tím kinem vynahradím. Neřekla jsem mu o tobě nic špatného. A cos chtěl ty mně?"

„Já? Já jsem tě chtěl pozvat do toho kina."