Své básně pohřbím v moři

A svět byl bílý, aleje strachu

nakupené hromady splínu 

ty listy čekající na spálení.

A svět byl nový, ještě se chvěl

ostychem z každého dne

z každé zaniklé noci, zatím

bez očí, bez víček, bez temnoty

bez světla, když já,

pokorný rozsévač

po úhoru kráčela, s nasazeným

bláznovským čepcem

Rolničky zvonily tam

kde léta nekvetla

lebeda,  chrpa, sporýš rolní

a vysoko jsem do vzduchu

rozmařile vyhazovala,

semínka větrných básní.

Třpytila se ve slunci

jak oživlé plamínky hvězd,

když padala na jílovitou zemi.

A země lačně sála každou

tu krůpěj  hořkosladké rosy

medovinu vystlanou sluncem

včelami, nadějí a zráním

tu krásu prohnanou větvovím

žití mého zlatého, žhavého.

A země zjihlá, pokorná,

slibovala,. že dodá síly, ochrání,

že jenom ona dokáže zplodit

junáky a panny nevídané krásy.

 Však věřte blínu, jílu

žluči. Na podzim si lstivě

ta loupežná země jílová

vyvedla svá vyfintěná děťátka

ty pastorky básní, do šaškovských

šátků nastrojené, do světa,

a na svatováclavské pouti

zatímco čeká  na medovinu,

stvořenou z včelích bodnutí, hořkosti

pláství nudy a ujímání, ze žití mého

keřoví shnile temně černého

její junáci a panny,  sirotci

dědičně, posmrtně a navždy

se na ruském kole točí.

Odrhovačky zní a oni se vrtí

jako psí chvost.. Bůhví, kde ztratily

svou schopnost léčit. Svou prvotní sílu,

nevinnost. Tu možnost rozdat radost.

Bůhví, proč mají nevidomé oči.

A já se soudím s jílovitou zemí

o adopci těch zmrzačených dětí.

Abych je, až zemřou, odpusť, pane,

že rouhám se, mohla pohřbít

hluboko, co nejhlouběji v moři.