První pomoc

Díky školení Červeného kříže nemusím s sebou na akce vozit lékaře či zdravotní sestru. Ne, že bych je s sebou brát nechtěl, ale neumím si nějak představit, jak bych je v této raně kapitalistické době zaplatil. Průkazku mám, legislativní vlk se nažral a ministerská koza zůstala celá.

Samotný kurz proběhl velice intenzivně. Ve školícím centru jsem trávil denně několik hodin, o víkendu dny dokonce téměř celé. Teorie stíhala praxi. Během dopoledne jsem si zopakoval tělovědu od mozku ke konečníku a zase zpět. Kolem oběda jsem se naučil rodit a večer jsem už rozdýchával displayem opatřenou Andulu.  Po každodenní nalejvárně jsem se vždy opotřebovaně potácel domů. V každém chodci jsem viděl potencionálního pacienta - obzvlášť u žen do pětatřiceti jsem cítil potřebu zachraňovat. Představoval jsem si jako puberťák, že jim poskytuji umělé dýchání a vyměřuji si místo na hrudníku pro přiložení rukou zahajujících masáž srdce. Viděl jsem vděčné tváře prvorodiček, jejichž dítě jsem já jako první vzal do svých zkrvavených rukou.

Po úspěšně složených zkouškách jsem si došel na malou soukromou oslavu do nejmenované hospůdky. A opět ty ochranitelské pocity - mladá servírka mohla při tomto tempu kdykoliv zkolabovat. A pak to konečně přišlo! Na záchod jsem již chodil dvakrát za jedno pivo. Z kabinky se ozvalo: „Ty vole, pomoz mi!“

Pravda, představoval jsem si to sice trochu jinak, ale už jsem dost starej na to, abych podobné situace zvládal s patřičným nadhledem. Věřejnost jistě ocení záchranu života, byť opilcova.

Vpadl jsem do těsné místnůstky, v jejímž středu stála pozvracená mísa. Opakoval jsem si, že před umělým dýcháním musím nejprve vyčistit ústní dutinu. Můj první zachráněný člověk však vůbec nevypadal na to, že umírá. „Ty vole, spadly mi zuby do hajzlu. Nemáš delší ruku?“

Teď už zase, stejně jako před započetím kurzu, doufám, že své rychle nabyté znalosti nebudu nikdy potřebovat.