Kukačka, co jí držím palce

Temnou oblohu prosvěcují jasné body, v mnoha vrstvách nad sebou, jak bublinky v minerálce. Tisíce zářivých světů téměř nadosah, jen o dvě tisícovky metrů blíž než u nás doma, ale připadám si jako uprostřed nich. Velebně tichá alpská noc je všeobjímající.

Ležím na zádech, v periferním vidění se mi kývají stébla trávy, výsek modrého nebe, které objímám očima, je ohraničen nachýlenými korunami bříz a buků. Od severozápadu k jihovýchodu letí holubičky míru a zanechávají za sebou rozplývající se bílou stopu. Ze vzdálených vyškovských lesů nese ozvěna tlumené zvuky tankových výstřelů. V koruně buku se vrtí zvědavá veverka. Kdesi kuká kukačka a já rozechvěle počítám.