Dědictví pro děti

Co bude dědictvím

pro moje děti, až poteču

jako řeka k moři, ta řeka

dávno odteklá, zapomenutá?

Těch pár hrnců otřískaných

a knížek stovky, co na ně

chybí mi léta věcný katalog

a zapomněla jsem už dávno

na řádný přírůstkový seznam

vždyť živý nepořádek jsem

vyznávala, lásku do žádného

elegantního šuplíčku v nóbl

kredencích jsem necpala.

Co s tím divným dědictvím

počnou si mé děti?

Odvezou všchno na trakaři

do spalovny na kraji města

pro ně ty svazky moje osahané

věru nebudou míti žádné ceny.

Možná  při  třídění narazí

na dávný dopis milostný

snad zamyslí se, usmějí

jak byl sentimentální

jak naivní byla jejich

bláznivá máma. Vždyť

i já byla stejně přehlíživá

z generace na generaci

propast Macocha se předává.

Verše, ty sotva budou čísti

spálí je s podzimem

ty srdcem psané listy

dost i bez nich je přec

na světě jalové hlíny

a hluchých a slepých

atrap srdcových.

Že bývala jejich matka radostná

zbytečně nementorovala jejich

činy, velkorysá  byla, a jako

bachratá  domácí kamínka je hřála 

a ohnivě broukala jim po nocích

to pošlou po vodě, do kamen

přiloží, mlýn to semlel

po hrstkách do tuny bílé

mouky se to přidává a peče

se z těch divných  příměsí 

trochu hořký zlatý chleba

ve svém rozlítaném žhavém

životním rozběhu, shonu,

zapomenou, možná jen trochu

při tom si povzdychnou.

Však přec možná, že jednou

až v úzkostech budou

zalézat ke stěně, až přijde

těžký nečas čas, snad vítr

který okenicí zacloumá

snad kos pod oknem

jarně zpívající, jim přivane

zvuk hlasu mého, když

jsem je plačící v náruči

konejšila a držela a jak

výkonná bachratá kamínka

hřála a teple  zpívala.