První diskotéka

První diskotéka

„Se nedivím, Horáku, že ještě nemáš holku, když nechodíš na diskotéky," prohlásil Pepik, když jsem se o hodině přírodopisu nad obrázkem dělících se krásnooček litoval, že asi umřu jako panic.

Musel jsem mu dát za pravdu. Ve svých čtrnácti letech jsem si ani nedokázal  představit pocit doprovázející tisknutí se na nějakou holku.

Myslel jsem si, že bude problémem přesvědčit naše o nevyhnutelnosti první návštěvy diskotéky. Mé obavy se však ukázaly být lichými. Dostal jsem vycházku do deseti a táta mi ještě v okamžiku, kdy mi nenápadně vnucoval padesátikorunu, řekl, že když to bude stát za to, můžu si hodinku přidat. Prý už to mámě vysvětlí. Pod košilí tričko s nápisem Death vodka, pod tesilkami rifle a už jsem pelášil k Pepikovi.

Po společném vstupu do sálu jsem byl překvapen, kolik známých tváří v tento čas Centrál navštěvuje. Šokem pro mě byl fakt, že jsem spatřil Romanu Plačkovou, mou lásku největší. Seděla spolu s dalšími spolužáky v boxu pro deset lidí. Rádoby nenuceně jsme si přisedli. Potěšilo mě, že nás je právě pět kluků na pět holek.

Hlavně zde však seděla Romana.

V hlavě mi zahučelo a já se již viděl, jak se s ní vláčím po parketě za tónů nějakého hitu Backstreet Boys či Spice Girls. Nikdy jsem této hudbě neholdoval, ale musím kriticky uznat, že moji oblíbení Kabáti by mě dnes nepotěšili.

„Bůh mi přeje," řekl jsem si, když všichni včetně Pepika vyzvali holky k tanci a já s Romanou osaměl. Začalo mi však být trapné, jít pro Romanu teď, když už jsem neměl jinou možnost. Stejně tak mi bylo trapné nechat ji sedět. Naše oči se osudově setkaly. V jejích očích se zableskla touha a já si uvědomil, že v mých brýlích se maximálně odrážejí zrcátka z koule, která se točí u stropu a vytváří na stěnách efektní obrazce. Raději jsem se zvedl a řekl, že musím na malou. Byl jsem rozhodnutý s návratem to rozštípnout a vyzvat Romanu k tanci.

Na chodbě jsem potkal Pavla Brodňanského, o tři roky staršího souseda, který se učí na elektrikáře. Ačkoliv diskotéka sotva začala, vypadal velmi unaveně.

„Čau Pavle," povídám mu. „Mohl bys pro mě za padesátikorunu něco udělat?"

„Jasně!" odpověděl ochotně.

Vrátil jsem se ke stolu. Romana tam naštěstí byla stále sama. Napadlo mě, zdali je opravdu tak hezká, když ji nikdo mezitím neodloudil na plac. (Ale třeba se jen snažila na mě věrně čekat a dala kopačky desítkám žadatelům o tanec.)

„Hele, pojď si trsnout," popadl ji neomaleně za rameno Pavel Brodňanský a já si byl jist, že Romana musí ocenit, jak džentlmensky a hrdinsky se vzápětí zachovám.

„Hele, pojď si trsnout," zopakoval svůj požadavek Pavel a spiklenecky na mě mrknul, abych nezapomněl, že vůbec tancovat nechce. 

„Neobtěžuj dámu, když nechce s takovým ožralou tancovat," prohlásil jsem a nemotorně se zvedl.

„Tebe se nikdo na nic neptá," řekl a ještě na mě jednou povzbudivě mrknul.

„Abych ti to nemusel vysvětlit ručně," natáhl jsem se po Pavlovi a chtěl mu naznačit, kudy má od stolu vypadnout. Nečekaně a mimo scénář se u stolu objevili Pavlovi kamarádi, kteří sice nedostali zaplaceno, ale o to více se snažili: „Nebav se s tím malým debilem," prohlásil jeden z nich, zatímco ten druhý mě pěstí rovnou posadil do rohu boxu.

Maminka měla radost - ještě nebylo půl deváté, když mě vyhazovač vyprovodil před Centrál.