Vrány

Ty vrány osamění, bod černý,

zlobou okroužkované,

na nebi visí, uvidíme

je létat kolem hlavy,

nevažme jejich cesty

slepé jsou, chudé, naděje kradou

tak znáhla prohlédneme.

Nápory větru jak hadí prsty

a vrány visí jako pihy v nebi

vrány černé a tak zlé.

Já už párkrát upadla jsem

na nebi, zemi, a duši mám

tak jako z děravého vědra.

Nyní se dívám za ostatní

němé, hluché, zraněné,

vzduch a vítr všude dokola

a člověk pořád tolik sám,

sám jako strom v poli, ovečka

v černé ohradě, déšť z vědra

osamělé nebe, měsíc sinavý

jako bič lidská slova zlá.

Však stále se ještě dívám

ve své nekončící důvěře

doufání je můj chleba

když k vám usedám.

Teď já, smutná královna

otrhaná žebračka výšin

k vám vejdu, popiji

zazpívám něco písní,

nebo jen tak tichounce

posedím s vámi, lidmi bolavými.