(Ne)věrník

(Ne)věrník

Tak to je zase síla! Nechci se k této akci stavět negativně dříve než vlastně začne, ale po deseti minutách jsem z ní na mrtvici. Už ty hlášky na úvod: „Doufám, že nám tady bude spolu hezky. Že si to tady hezky uděláme. Teda - že se tady hezky uděláme. Ne, že si to tady uděláme hezké."

Doufám, že to není lektorka přes řečnictví.

Samé ťu, ťu, ťu, ňu, ňu, ňu, ale jsem zvědav, kdo mi zaplatí cesťák a jestli tady dávají aspoň stravenky.

Jsem asi na špatném kurzu. Marně přemýšlím, kdo mě sem přihlásil. Šéf anebo nějaký jeho zástupce? Role osobnosti v zátěžových situacích. Čekal jsem , že na nás dr. Náletová vyvalí nějaké historky z klinické praxe. Místo toho provadí slovní ekvilibristiku s knižními definicemi („Osobnost je ..."), svými domněnkami („ Gamblerství se dědí.") a toužebnými přáníčky („Klonování lidí se snad nedožiju.").

Naštěstí nejsem na podobném školení poprvé. Je na čase vyhledat někoho, kdo mi bude následující dny dělat společnost. Z třiceti účastníků je dvacet pět učitelek. Čtyři konkurenti!!!

Ten postarší chlápek přede mnou má jistě kladnější vztah k láhvince červeného než k ženám. Už na chodbě se na mě usmál a prohlásil cosi o nedaleké hospůdce.

Tlouštík mého věku není prakticky konkurenceschopný. Nejen kvůli exteriéru, ale mě jako ženu by vyděsilo jeho neustálé zapisování si všeho, co dr. Náletová pronese. Jenže - já si také stále něco píši. V tom to prostě není. Na mně je vidět, že píši něco, co s přednáškou nemá nic společného, kdežto on ji hltá a pak si to rychle blinká na papír. A možná je navíc teplej, protože si stále strká tu tužku do pusy. To normální chlapi nedělají. Buzik jeden! Hlavně, abych ho nedostal na pokoj a navíc - do manželský postele.

Těžkou konkurencí budou dva udělanci, zjevně tělocvikáři. Ale už jen to, že se přihlásí ke svému kotrmelectví je musí zjevně znevýhodňovat. To já, když o sobě prohlásím, že jsem chemik, bezesporu zavdám příčinu k zvlhnutí. Každopádně je možné, že nějaké dva pěkné kousky budu muset obětovat. Tak se na ně koukneme.

Z konkurzu na víkendovou konkubínu jsem postupně vyřadil:

- dvě, co jsou starší než moje matka

- čtyři, co jsou evidentně nekvalifikované středoškolačky parazitující na nedostatku kvalifikovaných učitelů

- pět, které ani náhodou nemohou vyhovět mým už tak dost sníženým požadavkům

- čtyři, co přijely také z Lípy a mohl bych je v budoucnu potkávat častěji, než je zdrávo

- tři, na které jsem to zkoušel už na fakultě a z nichž jen jedna mi dala

- tři, na které jsem to zkoušel na jiných školeních a z nichž žádná mi nedala

- jednu, která mi nevoní a já to zjistil již při příchodu

- dvě, které budu muset obětovat těm dvou kotrmelcům

Zůstává mi drobná blondýnka s úzkými štěrbinami kolem modrých očí. Zadek maličko přes normu, ale vypasovaná sukně z něj evidentně dělá přednost. Prsa mě moc neberou, ale zřejmě budu spokojen. Ani velká, ani malá. Ty dvě pro tělocvikáře jsou sice o něco kvalitnější, ale musím sportovně přiznat, že oni jsou také atraktivnějšími muži než já. Ani vysokoškolačky občas neocení můj intelekt a dají přednost vymakanému tělu.

Jak se jí však dostat na kobylku? Léta školení mě naučila, že nemá smysl nějak moc kroužit okolo. Pokud do toho chtějí jít, zpravidla nečekají, že jim budu půl kurzu nosit květiny, šeptat sladké blbosti a posílat psaníčka.

Startuji hned o první pauze, kterou vedoucí kurzu využívá k rozdělování klíčů od pokojů. Přicházím ke své vyvolené, familiárně ji beru kolem ramen, potom za ruku. Cestou ke stolku ji ještě letmo líbám na sladkou rtěnkou namalované rty. Usměje se na mě. Všechno jasné. Mohl bych svádění vyučovat na vysoké škole. Doufám, že nezapomněla doma prášky, nemíním tady někde shánět šprcky.

I vedoucí se na nás zpoza své improvizované recepce usmívá: „Manželé Poncovi, určitě budete chtít bydlet spolu, co?"