Jak necestovat vlakem

Byla neděle večer, někdy ze začátku prosince. Stála jsem na nádraží a čekala na vlak. Jako obvykle měl zpoždění. Nervózně jsem podupávala a dýchala si do dlaní, abych si trochu zahřála promrzlé packy.V nádražním rozhlasu to zapraskalo a chraplavý hlas oznamoval že rychlík z Pha Hln přijede na kolej číslo dvě. Velmi neelegantním způsobem jsem si hodila na záda krosnu a prohla se pod tou tíhou. Taky by mě zajímalo, proč toho vozím na intr tolik. Většinu obsahu zabíralo učení, knížky a zpěvníky. Pro mě NAPROSTO NEZBYTNÉ věci.        Podobajíc se spíše nějakému šerpovi z Himalájí, než obyčejnému studentovi, popadla jsem svou milovanou kytaru pod krkem a šinula si to k vlaku, který zastavil na dvojce mezitím, co jsem zápasila s batohem. Nejbližší dveře se nacházeli přesně nad místem, kde je nástupiště snížené o dobrých třicet čísel. Napravo první třída, nalevo žádné dveře v dohledu… Nezbylo mi nic jiného, než nastoupit tady. Navíc už jsem neměla čas. Otevřela jsem, hodila nahoru kytaru a škrábala se za ní. Když už jsem byla nahoře, tíha batohu mne málem zvrátila dozadu. Rychlým pohybem vpřed jsem to jen tak tak vyrovnala. Abych si udržela svoji nakrátko nabytou stabilitu, musela jsem se opřít o stěnu. Vše by dopadlo v pohodě, nebýt toho, že jsem se opřela právě v místě, kde byly dveře na záchod. Pod nečekaným náporem povolily a já vpadla se všema věcma dovnitř. Slečna stojící v chodbičce v tu chvíli vypadala, jako by dostala tanec Sv. Víta. Spíše se ale kroutila v křečích smíchu. Já se jí ani nedivím. Musel na mne být dobrý pohled. Zhroucená postava, lehce zasněžená, s ohromným batohem na zádech na vlakovém WC. Měla jsem štěstí, že tam nikdo v té chvíli neseděl.

Vyhrabala jsem se na nohy a s křečovitým úsměvem na tváři jsem prohodila cosi ve smyslu, že tohle se může stát každému. Pro jistotu jsem opustila to proklaté místo. Hledala jsem místo k sednutí. Měla jsem štěstí. Volno bylo u třech vojáků v jednom kupé. Otevřela jsem dveře a zeptala se, zda je tam místo. Povzbuzena kladnou odpovědí, neváhala jsem vstoupit. Že já tam vůbec lezla. Na zemi bylo cosi vylitého. Samozřejmě, kdo by koukal pod nohy, když má hned tři exempláře opačného pohlaví pře sebou.Hned při prvním kroku mi na oné, blíže nespecifikované tekutině ujela noha. Plácla jsem sebou na sedačku jak široká, tak dlouhá. Ještě jsem však stačila kytarou přetáhnout po hlavě nejblíže sedícího vojáka. Díval se na mě pak dost ošklivě. Těm dvěma už začaly pocukávat koutky, jak v sobě dusili smích.

Aby toho nebylo málo, přišel průvodčí. Mám ve zvyku dávat jízdenky do náprsní kapsičky. Pár už jsem jich tam měla, vlakové i autobusové. Ve spěchu jsem hledala tu správnou, zatímco průvodčí poklepával prsty o jakési desky, patrně pokutový bloček. Konečně jsem ji, mršku, našla. Rychle jsem mu ji podávala. Spolu s ní však z kapsy vypadly i ostatní jízdenky, a že jich nebylo zrovna poskrovnu. Snášely se k zemi jako sníh za oknem, ale nebylo to až tak romantické. Konečně byl pryč, dědek jeden. Posbírala jsem jízdenky. Ty papírky byly opravdu všude. Držíc je v dlani, natáhla jsem se k odpadkovému koši. Byl však moc daleko, musela jsem se nadzvednout a natáhnout se přes jednoho vojáka, který neměl zrovna moc chutí se uhnout. Nezdvořák jeden. V té chvíli sebou vlak trhnul a já ztratila rovnováhu podruhé, vlastně po třetí. Mou exhibici ukončila dutá rána, to jak jsem hlavou vrazila do okýnka. To už bylo moc i na ty vojáky. Brečeli jak krokodýli, když je rozřezávají na peněženky. Jenže na rozdíl od těch krokodýlů řvali smíchy. Přála jsem si být hodně daleko. Navíc mi na čele rašila docela slušná boule. Jejku, takovou už jsem opravdu dlouho neměla, a rovnou mezi očima.