Hřbitovní zeď

Další z mích starších dílek...

U hřbitovní zdi, tam kde rostl blín,
zahlédl jsem matný stín.
Tam na straně, kde hřbitovní kvete kvítí,
krásná dívka jak slunce svítí.
Přišel jsem blíž a k ní si přisedl,
a na náhrobní kámen holub dosedl.
Zvedl se z kamené náhle prach,
a já dostal strašný strach,
ať i ona mi nezmizí...

Nezmizela a pousmála se, a její krásné modré oči,
jako jezera do nichž každý bez obav skočí,
mě táhly k ní jako její zlaté vlasy,
tak krásné jak jen mohou být v té směsy krásy.
Dokonalé měla rty,
a ty rty voněly jako jahody,
a slunce chýlilo se k poledni, a nesnesitelný jeho žár,
nám přál a velký lásky dal nám dar.
A všude voněl blín...

Spolu jsme se pak procházeli dnem,
vše bylo krásné, še zdálo se být snem.
Byla to láska, jarní láska, co začala u hřbitovní zdi,
a nikdy snad neskončí.
Avšak minul se rok s rokem,
a já za ní vydal se loudavým krokem,
zas čekal jsem tam a voněl blín
po tváři mi přešel stín.
Na místě našeho setkání...

Čekal jsem na ní dlouhý čas
a domů k ní vydal jsem se zas.
Přišel jsem před její dům a zazvonil.
Otevřeli rodiče a v jejich tváři stín.
Ležela tam nemocná, bílá jako zeď
a já na hřbitov vzpomněl jsem si hned.
A ona se pousmála a vodnaté měla oči,
už ne ty jezera do nichž každý skočí.
Bez osmělení...

Vážná nemoc se k ní dostavila jako stín
a já ji dones kytičku vonící jako blín.
Dlouho vzdorovala nemoci a já za ní každý den chodil,
s kytičkou blínu pro níž jsem se honil.
Přešel tak březen, duben a květen se ke konci chýlil,
a stisk v mém srdci stále sílil.
A tak se mi srdce svíralo, a určitě i plakalo,
pro utrpení mé lásky jarnín - tepalo.
Každým dnem stejně za oba...

Poslední dny května a začala sílit, a já měl radost,
snad končila má tak dlouhá starost.
Za pár dní mohla chodit, a ona chtěla jít,
ke hřbitovní zdi na místo našeho setkání.
A tam seděli jsme a holubi létali
a na náhrobní kameny sedali.
a ona mě políbila, a já nevěděl, že je to polibek poslední,
daný v teplém květnovém poledni.
Kdy slunce krásně hřálo...

Na druhý den jsem k ní přišel a její matka plakala,
přišel jsem k ní do pokoje a ona spala.
Však to nebyl spánek - to byla smrt,
ta srdce mé rozpůlila jako srp.
A to srdce pak krvácelo a z lásky bolelo,
chvíli mě hřálo a pak dlouho studělo.
Chvíli jsem cítil její polibky na šíji,
jak se rozpíjí,
rozpíjí v nicotu...

A pak jsme za hřbitovní zdi stáli,
všichni plakali a lamentovali.
Shromáždění celé černá pohltila, a já snil,
a pak jsem jí v rakvi (nevím proč) políbil.
Rudé růže na rakev jsem hodil a příbuzenstvo plakalo,
asrdce mé navždy za tou zdí zůstalo,
pak často jsem se tam vracel a a kvetl černobíl,
a všude voněl blín,
a vzduchem zoufalí se nesl pláč...

---