Le Petit Prince - pokračování

Věnováno K.

Rok po těch šesti letech, které uplynuly od mého setkání s Malým Princem a jeho odchodem z tohoto světa, letěl jsem znovu nad Saharou.

  Mé staré letadlo bylo v té době již v zaslouženém důchodu, nové fungovalo bezproblémově a nejevilo známky poruchy (přestože jsem si to moc přál). Přistál jsem tedy na jedné písečné duně, která byla pro přistání vhodná, a při tom se příliš nevzdálil od místa, kde jsem havaroval před  sedmi lety.

  Věděl jsem, že Malého Prince nemohu potkat, přesto jsem riskoval zadření motoru v tom nekonečném množství písku který celý můj svět najednou obklopoval. Nedalo mi to. Co kdyby.

„Nakresli mi beránka“.

   Jak rád bych ho kreslil, měl jsem k tomu pastelky a hned po mém rozloučení s Malým Princem před sedmi lety navštívil jsem v Paříži známého umělce, aby mě naučil malovat beránky. Zdráhal se zprvu, myslel, že si z něj dělám blázny. Až peníze ho přesvědčily, že jsme začali kreslit. První obrázek beránka vypadal téměř jako ten, který jsem nakreslil Malému Princi, měl jsem ho ostatně ještě v živé paměti, i když jsem ho již nikdy po tom neviděl. Ale i další obrázky jakoby kopírovali ten první, z pouště.

  Malíř znervózněl, požadoval víc za pořádný kurz. Zaplatil jsem mu. Mnoho peněz, nelitoval jsem toho. Co kdybych ho někdy potkal. Po několika týdnech maloval jsem beránka docela dobře a peníze mi došly.

Tehdy jsme se rozloučili.

  Teď jsem byl na poušti jen kousek od místa našeho někdejšího setkání, v kapse jsem měl barevné pastelky a v ruce cit pro malování beránků.

  Chyběl mi. Mohl jsem nakreslit nejkrásnější beránky, ale neměl jsem je komu dávat. Nelitoval jsem toho, že jsem se naučil beránky kreslit, chtěl jsem se to naučit. Kvůli němu.   

  Věděl jsem, že ho již nikdy nespatřím. Ten žlutý had u jeho kotníku byl velice vážený had, jeho jed byl vyhlášený široko daleko.

  Přesto jsem chtěl umět namalovat beránka. Aby se mi už nikdy nemohl smát, že kreslím beránky moc staré, nemocné nebo rohaté. A taky jsem se trochu styděl, že jsem si tehdy pomohl tou krabicí. Chtěl jsem to napravit.

   I započal jsem tedy s kreslením. A namaloval jsem nejkrásnějšího beránka ve svém životě.  Nevěděl jsem však, co s kresbou.

 Rozhodl jsem se počkat na noc, až hvězdy osvítí místo našeho setkání a já zdvihnu obrázek k jejich záři.

Na jedné z nich pak jistě jej Malý Princ uvidí a přispěchá za mnou na moji poušť.

Ó, jak jsem byl bláhový. Můj obrázek byl příliš malý, on ho jistě z takové dálky nemohl vidět. 

  Druhý den jsem nakreslil beránka dvojnásobného a třetí den jsem slepil čtyři archy papíru a nakreslil beránka přes celou plochu.

Konečně byl beránek dost velký, aby byl vidět i z té nejmenší a nejvzdálenější planety naší soustavy.

Malý Princ přesto nepřišel.

  Poklekl jsem tedy do písku a začal jsem se modlit (byl jsem ateista). A Malý Princ nic.

Ráno jsem odletěl.

  Bez hněvu. Nemělo cenu se na něj zlobit.

  Snad zaléval svou květinu a nemohl mě navštívit. Snad se bál bolesti, kterou by musel opět podstoupit, kdyby se chtěl vrátit na svou planetu.

  Mohl by stejně tak dobře zůstat na té mojí. Místa tu bylo pro nás oba dost.

  Chtěl jsem s ním žít, dnes to vím.

 A chci pořád.

Ale něco jsem musel udělat špatně.

  Snad jsem mu měl tehdy nakreslit místo náhubku pro beránka zahradnickou lopatku, aby mohl vyrýt svou květinu a přinést ji s sebou na Zem. Staral bych se o ní stejně pečlivě jako on.

  Záleželo by mi na ní stejně jako jemu.

  Umřel bych pro ní jako by pro ní umřel on kdyby se jí něco stalo.

 Zanedlouho uplyne další rok.

  Osmý od našeho setkání, první od mého neúspěšného pokusu přilákat ho zpět na zem. Snad má tu lopatku u sebe, snad má i květináč, do kterého by svou květinu přesadil před cestou ke mně. Ostatní ať nechá na mně.

Přiletí?