Song pro básnířku

Včera k ránu zpráva

„už několik hodin čekám

na svého vzorného manžela

čtu si tvé básně, piju fernet

a je mi fajn“. A noc pomalu

zlehka bledla do stříbrného svítání

za domem popeláři hlomozili

a sakrovali nad těmi hromadami

kterou jim přejezené vánoce

za trest z domů vyvrhly. 

Taky dost možná, to jsem si říkala

že nějaká moje báseň někoho dojala.

Možná, že někdo plakal. Ani se nepřiznal.

Tak málo barev já v sobě mám

že duhu barevných slov do sebe

básněmi přidávám. A tak si v kalném ránu

na prstech počítám, co všechno v sobě mám.

Báseň je dům ze všech snů o lidském bydlení

těch snů o divných zákoutích, o velkých sálech

tajných sklepeních s živými měkkými sochami

s moudrými zvířaty, někde tam, kde začíná moře

a když to moře svými tlapkami s odlivem odkráčí

na holém betonu nacházíš poklady. Báseň je těžký sen

o všech vratkých a točitých schodištích, a o bludištích

v útrobí zabydlených skal. Báseň je každé nové svítání

a občas naštvaný popelář, báseň je ten mrak kočkomrak. 

Báseň je lípa obitá bednářem

jako sud dokulata

a já v tom sudu plavu

léčkami života

a jsem kulatá

jsem lipová

jsem voňavá

jsem smršť

jsem facka

jsem děravá loď

jsem matka

jsem lodivod

jsem loupežník

jsem rukojmí

jsem láska.

V tom jitru zajíknu se

já totiž jsem

báseň má.

Tak barevná.