zvRácEnoST

   Jmenuji se Martin Cavagnoud (možná bych měl říci jmenoval jsem se, ale k tomu se dostanu až později), je mi 21 let, mám AIDS a jsem na dně.

Můj život nabral nečekané obrátky když mi bylo 18. Dostal jsem se do státního vězení v Masachussetts za znásilnění, které jsem nespáchal. Moje sousedka mě zažalovala za to, že jsem s ní odmítl spát, protože vypadá jako tlustá bečka sádla. Neměla žádné svědky, ale soud mě jednoznačným verdiktem přiznal vinnu. Dostal jsem 3 roky. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale to hlavní mělo teprve přijít. Dostal jsem se do docela solidní věznice, byla zde posilovna, knihovna, třikrát denně jídlo (někdy dokonce velice dobré), byla zde možnost koupi alkoholu i cigaret. Nic mi tu nechybělo. Byl jsem zde již 27 měsíců. Zbývalo tedy dalších 9. V tu dobu jsem zažádal o prominutí zbytku trestu za slušné chování. Má žádost byla zamítnuta. Nic jiného jsem ani neočekával. Ani mi to moc nevadilo. Říkal jsem si, že to tu do konce už vydržím. Pak však nastal 28.červen, ten večer jsem si šel normálně lehnout, měsíc byl v úplňku. Myslel jsem na svou holku, která mi dala kopačky, když jsem prohrál soud. Pomalu jsem usínal. Sladký sny. V 0:01 si pak pro mě přišli.

Zaslechl jsem rachotit klíč v zámku mé cely. Pak se dveře otevřely a mě zaslepilo světlo z baterek. Když si mé oči trochu zvykly, viděl jsem, že za mnou přišli tři muži oděni v bílých pláštích. Moc jsem to nechápal. Pak mě upoutala jiná věc. Ten nejblíže ke mně měl v ruce injekci. Chtěl jsem se zeptat o co jako jde, ale než jsem stačil otevřít ústa, ten chlap ke mně přiskočil a píchl mi ji do břicha. Slabě jsem vzdechl, odpor byl zbytečný. Neměl jsem žádnou sílu. Před očima jsem měl mžitky, všechno bylo jaksi rozmazaný a pak jsem upadl do bezvědomí.

Nevím jak dlouho jsem mohl ležet, ale po probuzení mě bolelo celý tělo. Připadal jsem si jako by mě přejela sekačka na trávu. Nemohl jsem pohnout hlavou, zvednou ruku, ani zahýbat palcem na noze. Ústa jsem měl úplně vyprahlá, takže mluvit jsem taky nemohl. Oči jsem měl naštěstí normální (i když mi připadalo, že mám kontaktní čočky – nikdy předtím jsem je nenosil, dokonce ani brýle ne) a tak jsem své oči, jako jediné mohl použít. Rozhlížel jsem se po pokoji ve kterém jsem ležel a přemýšlel, co se asi tak mohlo stát. Pokoj vypadal jako nemocniční, ale nevzpomínal jsem si, že by se mi něco přihodilo. Měl jsem totální okno. Na pokoji bylo pět lůžek, ale ležel jsem tady jenom já. Bylo mi divně. Žaludek se mi zvedal a chtělo se mi na záchod. Asi za dvě hodiny se otevřely dveře od mého pokoje a vešel doktor následován dvěma sestrami. Přišel až těsně ke mně a začal si mě prohlížet od hlavy k patě, ze všech stran, centimetr po centimetru. Byl to postarší muž (asi tak kolem 50 let), na hlavě neměl moc vlasů a ty co tam měl byly šedivé, no vlastně skoro bílé. Měl plnovous a brýle. Když se na mě dostatečně vynadíval, usmál se na mě a řekl:

“Nepotřebujete něco? Neschází Vám nic?”

Jeho slova zněla hodně laskavě. Chtěl jsem otevřít ústa a něco říct, ale mluvil jsem strašně potichu, takže se musel hodně naklonit, aby vyslechl mé přání.

“Chtěl bych si dojít na záchod, ale nemůžu se pohnout,” řekl jsem a čekal co odpoví.

Usmál se:

“Klidně můžete začít, máte napojenou hadičku na Váš močový měchýř. My teď odejdeme a necháme Vás, abyste si v klidu udělal svou potřebu,” domluvil, chtěl se zvednou a odejít.

Cože mám, nemohl jsem tomu uvěřit, vůbec nic jsem nechápal. Co se to tady děje. Měl jsem spoustu otázek.

“Doktore!” na chvíli jsem se odmlčel, “mohl byste mi vysvětlit, co se mi stalo? Kde to jsem? Kdo jste Vy? Proč se nemůžu pohnout? Jak dlouho tady jsem?” vychrlil jsem to na něj a čekal jak mi odpoví. Myslím, že ho mé otázky vůbec nepřekvapily a v klidu mi odpověděl:

“Až přijde správný čas, tak se vše dozvíte. Nebojte, dočkáte se. Už brzo.”

Otočil se a odcházel, sestřičky ho opět následovaly.

“Ale kdy ??” chtěl jsem vykřiknout, ale můj hlas mi to nedovolil. Neslyšel mě. A já nevěděl co dál.

Chtělo se mi strašně na záchod. Pokusil jsem se ještě jednou zvednout. Marně. Musel jsem. A tak jsem to pomaličku pustil. Ucítil jsem nejdřív palčivou bolest, a pak jsem cítil jak odsávací hadička začala pracovat. Nepomočil jsem se.

Tak to bychom měli. Ale chtěl jsem znát odpovědi na své otázky. Cítil jsem se strašně slabý a tak jsem po chvilce přemáhání opět usnul.

Během několika dalších dní se nic moc nedělo. Jen jednou denně přišla sestřička, aby mi vpíchla dvě injekce (jedna byla dávka, která nahrazovala stravu; ta druhá měla tišit bolest, která se tu a tam objevila).

A tak plynul čas a já pomalu pociťoval, jak se mi navrací síla. Nejdříve jsem mohl začít pomalu hýbat jednotlivými prsty. Pocítil jsem obrovskou úlevu. V té době, jednoho dne se opět otevřely nemocniční dveře, ale ve dveřích nestála sestřička, jak jsem předpokládal, ale žena (asi tak 35 let, dlouhé hnědé vlasy, červené šaty, docela slušná). Přistoupila ke mně blíž a posadila se na postel po mé pravé ruce. Chvíli si mě prohlížela a pak pravila:

“Úžasné! Neuvěřitelné!” div se nerozplynula.

Byl jsem moc potěšený, že se jí líbím, ale po pravdě jsem začínal tušit, že v tom bude něco jiného. Koukal jsem na ní a ona se dívala na mě. Pak se trochu zamračila:

“Tak jak se dnes máme slečno Cavagnoudová?” řekla a přitom si pohrávala s mojí nemocniční kartou, která byla pověšena na zdi nad mojí hlavou.

Podíval jsem se na ní jako na cvoka. Přemýšlel jsem jestli není nalitá nebo jestli není blázen. No jasně jsme v blázinci – bílý pláště, sestřičky. Myslel jsem si to, ale bylo v tom něco víc.

“Jak to myslíte? Děláte si ze mě sran ..?” vyslovil jsem otázky, které mě napadly, ale najednou jsem se zarazil. Nepoznával jsem svůj hlas. Ne.

Myslím si, že věděla čeho jsem se tak lekl. Trochu se zamračila, pak vstala a šla k umyvadlu, které bylo v rohu místnosti. Byl jsem v šoku, můj hlas zněl tak, tak ... Nedokázal jsem na to jenom pomyslet. Tady není něco v pořádku. To je .. Podíval jsem se na cizí ženu. Umyla si ruce. Pak se zadívala na zrcadlo, které viselo nad umyvadlem. Opatrně ho sundala a nesla ho směrem ke mně. Těsně přede mnou se zastavila, ještě jednou se na mě provokativně uculila a pak nastavila zrcadlo, abych na něj viděl.

To co jsem spatřil bylo ...

... vlastně ... byla tvář. Tvář, ale né moje. Byla to .. dívčí tvář.

Koukal jsem na to zrcadlo a nemohl jsem uvěřit svým očím. Já nechápal. Nechápal jsem vůbec nic, ale brzo, už brzo jsem měl zjistit celou pravdu. Krutou pravdu.

Konečně jsem odvrátil hlavu od zrcadla a zadíval se zpět na ženu. Kochala se mým zmatením a dělalo jí to dobře. Určitě to pro ní bylo lepší než orgasmus. Viděl jsem jí to na očích.

“Dovolte abych se představila. Jmenuji se Regina Schwarzová a jsem ředitelka ženského vězení v Illinois ?” řekla s ledovým klidem.

“Ale .. Co to má všechno zna ..,” zase jsem se zarazil. Ten hlas, který ze mě vycházel byl nezvyklý, připadal jsem si jako kdybych znova mutoval, “znamenat. Co se to vlastně stalo? Já ... Chtěl bych znát .. pravdu, prosím ?” žadonil jsem jako děcko o lízátko. Toužil jsem po pravdě jako jsem ještě nikdy po ničem netoužil. A pravdu jsem se dozvěděl.

Ředitelka Schwarzová se posadila a začala mi vyprávět neuvěřitelný příběh:

“Nastoupil jste do věznice v Masachussetts 21. března 1959. Hned od začátku jste byl, stejně jako ostatní vězni, podrobován mnoha prohlídkám a testům. Nakonec Vás náš počítač vybral jako vhodný objekt pro náš pokusný zákrok. A tak .. “

“Proboha jaký zákrok?”

“Nechte mě prosím domluvit. Ke všemu se dostanu.”

Začínal jsem ji trochu nudit.

“A tak Vás 29. června 1961 dopravil speciální vědecký tým v bezvědomí do vojenské nemocnice v Illinois. Zde jste se podrobil vstupní prohlídce a byly Vám odebrány vzorky růstové tkáně. Poté jste se podrobil velmi náročné operaci, před kterou byla jen malá šance na její úspěšné dokončení, ale jak se ukázalo, vše dopadlo nad očekávání dobře. Asi se chcete zeptat jakého rázu byla ta operace. Tak tedy, operace byla zaměřena na změnu pohlaví. Použili jsme Vaši růstovou tkáň, odstranili jsme nežádoucí orgány a vše dokončil plastický chirurg. Po operaci to s Vámi nevypadalo dobře. Byl jste dokonce dlouhou dobu v kritickém stavu, ale asi po třech týdnech se Vám rány začaly hojit a nové orgány začaly reagovat. Přesto všechno nebylo zcela jasné zda tento dosud nikdy předtím neuskutečněný pokus přežijete. Regenerace trvala bezmála šest měsíců. Po celou dobu Vám byly vpichovány ženské hormony. A dnes je zcela jasné, že přeměna muže v dokonalou ženu se zdařila a že jste se tak stal průkopníkem nové vědecké metody, která nemá v dějinách lékařství období. Už nejste Martin Cavagnoud. Odteď jste Michelle Cavagnoudová.”

Nevěřil jsem jí. Nevěřil jsem jí ani slovo. Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem být průkopníkem. Je to jenom sen, tohle není skutečnost. Jsem cvok. Zavřel jsem oči. Myslel jsem na své dětství. Na svou matku, na svou sestru. Tohle vše mě v té chvíli napadlo.

Znova jsem oči otevřel. Stála tam. Všechno je tak jak řekla. Sebral jsem všechny síly a pokusil jsem se posadit. Přispěchala mi na pomoc a pomohla mi se opřít o opěradlo postele. Tak jsem si mohl prohlédnout celé své (nové) tělo. Myslel jsem, že omdlím. V místnosti bylo strašné horko. Schwarzová mi podala sklenici vody. Napil jsem se.

“Ale .. co teď .. se mnou .... ... ... bude?” mluvil jsem hodně potichu a uprostřed věty jsem se zadrhával. Začal jsem si pomalu zvykat na svůj nový hlas.

“Do konce Vašeho trestu Vám zbývají necelé tři měsíce. Ty si odsedíte v ženské věznici s lehkým dozorem v Illinois. Poté budete propuštěna a začnete nový život,” na chvíli se odmlčela a pak dodala, “ přijedu si pro Vás zítra přesně ve 12:00. Máte nějaké další otázky?”

Znova jsem se podíval na své tělo. Byl jsem (vlastně) byla jsem úplně nahá. Prohlížela jsem si prsa, pak nové přirození, ruce, nohy (na nohách ani na hrudi nebyl jediný chloupek), prsty, nehty jsem měla nalakované lehce růžovým lakem. Musela jsem uznat, že doktoři odvedli perfektní práci. Ale pořád jsem byla ještě v šoku.

“Proč já, proč zrovna já. Nebyl jsem ničím vyjímečným. Můj život nestál za nic. Tak proč?”

Na chvíli se zamyslela.

“Prostě jste byl vhodný. Počítač Vás vytipoval jako osobu vyznačující se vlastnostmi jaké jsme potřebovali. Nemohl jste to nijak ovlivnit. Na Vašem názoru vůbec nezáleželo. Vaše rodiče zemřeli, stejně jako další příbuzní, Vaše sestra žije v Rusku a neviděl jste ji již 5 let. Nikomu byste prostě nechyběl, kdyby se operace nezdařila. A jak jsem Vám již řekla, nikdo moc nepočítal s tím, že by se to opravdu povedlo.”

Byla se svým vysvětlením spokojená. Její tvář vyjadřovala pohodu.

“Myslím, že jsem Vám řekla všechno, co jsem mohla. Teď si odpočiňte. Zítra se opět uvidíme.”

Poté se otočila a vydala se směrem ke dveřím. Dívala jsem se na ní a pořád jsem tomu ještě nevěřila. Bylo to jako ScienceFiction od Arthura C. Clarka.

Schwarzová se u dveří zastavila, otočila se na mě a povídá:

“Dám Vám ještě jednu radu. Vyvarujte se slov jako byl, měl, žil, dělal. Uvědomte si, že jste žena. Pokud budete mluvit v mužském rodě budete vypadat poněkud ... no atypicky. Mohla byste z toho mít nepříjemnosti a to přece nechcete. Ale nebojte se, zvyknete si. Možná, že život, který Vás ve Vašem novém těle čeká bude lepší než jaký jste žila před operací. Záleží to pouze na Vás.”

Po těchto slovech otevřela dveře a zmizela tak rychle jak přišla.

Znova jsem se narodila. Nevěděla jsem, co bude. Nevěděla jsem, kdo jsem, neznala jsem své tělo. Musela jsem se naučit se svým tělem zacházet, musela jsem se ho naučit ovládat. Bylo to strašné. Stále jsem tomu nevěřila. Pokusila jsem se vstát. Na třetí pokus se mi to podařilo. Udělala jsem pár kroků, ale byla jsem pořád ještě dost unavená, takže jsem se posadila zpět na postel. Pak do místnosti vstoupila sestřička. Přinesla sebou na tácu nějaké jídlo. Byla jsem ráda, že už nebudu dostávat další vyživovací injekce. Pocítila jsem hlad a tak jsem jídlo s vděčností snědla. Poté sestra opustila pokoj aniž by prohodila jediné slovo. Opět jsem vstala a popošla k oknu. Před okny byl park s mohutnými a vysokými stromy takže jsem daleko nedohlédla. Slunce bylo zalito rudou září. Blížil se večer. Šla jsem si lehnout a doufala jsem, že až se znova probudím budu zpět ve vězení v Mesechussetts, a že to co jsem dnes zažila, byl jen strašný sen. Ale už teď jsem věděla, že zítra tu bude zas pouze Michelle Cavagnoudová.

Probudila jsem se asi kolem 8 hodiny. A čekala jsem. Čekala na něco, o čem jsem nic nevěděla. Bylo to všechno zmatený. V hlavě jsem si přehrávala všechno, co se vlastně včera stalo. Prohlížela jsem se v zrcadle a nevěřila.

Asi za hodinu vstoupila sestra. Přinesla s sebou snídani a nějaké oblečení. Pak zase odešla. Rychle jsem se nasnídala a pak jsem si prohlížela oblečení. Byly tady bílé tenisky, bílé ponožky, bílé kalhotky a růžové šaty. No senza. Po chvilce váhání jsem se oblékla. Všechno to padlo slušně. Napadlo mě, jak asi dlouho museli připravovat celou tuhle akci abych se stala dokonalou. Nevěřila jsem, že je v téhle zemi vůbec něco takového možné. Ale je. Děje se to všude, tak proč né tady. Do 12 hodin jsem jenom chodila po pokoji a snažila se zabýt čas.

Přesně ve dvanáct se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Schwarzová a za ní dvě ženy oblečeny v policejních uniformách. Schwarzová se na mě podívala a zeptala se:

“Tak připravena?”.

Lehce jsem přikývla.

Pak Schwarzová pokynula jedné ženě a ta mi spoutala za zády ruce. Ještě naposledy jsem si prohlédla pokoj. Bude se mi po něm ještě stýskat. To jsem věděla už teď. Pak jsme vyšli na chodbu, prošli jsme venkovními dveřmi, nasedli do přistaveného policejního vozu a vydali se na cestu do vězení.

Vězeňská budova nevypadala z venku tak špatně jako vězení v Mesechussetts (o to horší však mohla být zevnitř, to jsem si uvědomovala).

Opustili jsme policejní auto a vešli do příjmové haly. Tam mně sundali pouta. Pak si mě převzala jiná žena za pultem. Schwarzová i dvě další ženy odešly.

“Svlékněte se?” řekla ta žena a podívala se na mě zkoumavým pohledem.

Svlékla jsem si šaty, ponožky, kalhotky i boty. Pokynula mi abych vešla do otevřených dveří, které byly hned naproti.

Vešla jsem dovnitř. Byla to umývárna. Za chvilku vstoupila další žena (byla to jiná než ta za pultem).

“Stoupněte si do rohu!” přikázala mi.

Uposlechla jsem.

Pak zapnula sprchu přímo nade mnou. Podala mi mýdlo.

“Důkladně se umyjte. Všude!” řekla mi a postavila se opodál.

Vzala jsem si mýdlo a vlezla pod vlažnou vodu. Sprchu jsem potřebovala. Hned se mi udělalo o trochu lépe. Když jsem se umyla, strážná mi podala modré vězeňské šaty a moje kalhotky.

Pak mě odvedla na ošetřovnu.

Zde ke mně přistoupila žena v bílém (pravděpodobně zdejší doktorka) a opět mě svlékla.

“Otevřete ústa!” přikázala mi.

Pak mi strčila prst do otevřených úst a důkladně mi projela celou pusu. Pak mi prohmatala prsa a prohlédla vlasy, jestli nemám vši.

“Otočte se!”

Otočila jsem se.

Doktorka vzala dřevěné dřívko a vrazila mi ho do zadku. Ucítila jsem nepříjemné píchnutí. Pak dřívko vyndala, dala ho do igelitového sáčku a poslala do laborky.

“V pořádku můžete se obléct.”

Hodila jsem na sebe modrý šaty. Pak ke mně přistoupila má strážná.

“Jdeme!” rozkázala mi.

Šli jsme dlouhými uličkami. Všude byly cely. Ozývaly se tady všelijaké ženské hlasy, nářky a sténání. Nikoho to však nezajímalo.

Zastavili jsme se před celou číslo 322. Strážná se na mě otočila:

“Zapamatujte si své identifikační číslo. Od teď se budete hlásit jako vězenkyně číslo M322. Jasné. Zopakujte to!”

“Vězenkyně číslo M322,” zopakovala jsem.

Pak odemkla celu a strčila mě dovnitř. Zamkla a odešla.

Cela byla hodně malá asi tak 5x5 metrů. Byly tu dvě palandy, rozbité umyvadlo a chatrný záchod. Také tu byly tři ženy.

První byla krátkovlasá blondýna. Modrý oči. Věk kolem 25. Asi tak 179 cm. Docela pěkná. Ležela na palandě vpravo nahoře. Měla krásný výrazný rty.

Druhá byla dlouhovlasá černovláska. Hnědý oči. Asi 165 cm. Věk kolem 38. Seděla na palandě vlevo.

Vedle ní seděla poslední žena. Byla ostříhaná dohola (později jsem se dozvěděla, že to byl trest za neposlušnost). Měla hnědé oči. Výška kolem 185. Vypadala asi na 30 let. Jako jediná byla nahá. Tělo měla velmi pěkné.

Všechny tři ženy se na mě podívaly.

Já se dívala na ně. Nevěděla jsem co mám dělat. Pak ta nejmladší vstala a řekla:

“Já jsem Jane. Vítej v lochu.”

Podívala jsem se na ní: “Jsem ... Michelle.”

“Tvoje postel je tady,” ukázala na dolní postel vpravo. Pravděpodobně pod ní.

Pak vstala ta nejstarší. Přišla těsně až ke mně. Prohlídla si mě. Pak mi vyhrnula šaty a začala mi svlékat kalhotky. Chtěla jsem ji odstrčit, ale Jane mě rychle zastavila.

“To je v pořádku Michelle. Nech ji být a ona nechá tebe. Taková jsou tady pravidla. Nedělej si víc problémů než máš. Poslechni mě.”

Nakonec jsem ji neodstrčila.

Žena mi stáhla kalhotky. Pak mi sáhla mezi nohy. Otočila mě a pohladila mě po zadku. Pak si ještě stejně důkladně prohlédla moje prsa.

Vrátila se k nahé ženě na posteli a začali se spolu milovat. Byla to síla. Podívala jsem se na Jane, jak reaguje. Ale vypadala úplně v klidu. Asi to bylo normální. Hlavní bylo, že jsem byla přijata mezi ně. Prošla jsem úvodní prohlídkou.

“Ta holohlavá je Demi, ta druhá je Sam – je vedoucí naší cely. Takže ji musíš poslouchat. Neboj, zvykneš si!”

Ve vězení byla strašná nuda. Jak jsem se dozvěděla nebyla tady žádná posilovna, žádná knihovna, žádný kulturní vyžití. Mohli jste buď spát nebo číst rok staré časopisy.

Rozhodla jsem se pro spánek. Natáhla jsem se na svou novou postel a snažila se nevnímat zvuky, které vydávaly mé dvě spoluvězeňkyně. Jelikož jsem byla dost unavená, brzo jsem usnula.

V šest byla večeře. Nedalo se to jíst. Seděla jsem vedle Jane. Ona to všechno snědla. Když viděla, že to chci vrátit skoro netknuté, vzala mi talíř a snědla to.

“Když budeš vracet jídlo, nedostaneš příště žádné. Tak to tady chodí. Radši to vždycky sněz nebo mi to potají dej. Jídlo není nic moc, ale je to lepší nežli nic, to mi věř. Já jsem tady první tři měsíce vůbec nic nejedla a byla jsem na tom hodně špatně. Zvykneš si.”

Nechtěla jsem si zvykat. Po večeři jsme se vrátili do cel. Šla jsem si opět lehnout. Asi ve dvanáct jsem se náhle zbudila.

U mojí postele stála nahá Sam.

Podívala se na mě. Stáhla mi kalhotky a pak si na mě vylezla. Rty se jemně dotkla mého horního rtu. Pak prudčeji až mi její jazyk zajel do pusy. Lehce se na mě pohupovala a olizovala mi bradavky. Udělala jsem se a ona chvilku po mně. Slezla ze mě, ještě jednou mě políbila a odešla na svou postel. Nandala jsem si kalhotky a usnula. Nebylo to tak špatné.

A čas plynul. Život zde se stal pro mě zcela normálním a přirozeným. Stále více jsem se sbližovala s Jane (povídali jsme si někdy celé hodiny – ani už nevím o čem), někdy jsem se milovala se Sam, jednou dokonce i s Demi (byla jsem nahoře, ona si to tak přála), začala jsem jíst a začala jsem číst rok staré časopisy.

Asi za měsíc se naše přátelství s Jane dostalo do takové fáze, že jsme si řekli, že to zkusíme.

Začali jsme se líbat, pak jsme se svlékli a mazlili. Celé hodiny. Než jsme nebyli obě hotové. Bylo to jiné než se milovat se Sam. Byly v tom city a bylo to nádherné. Náš vztah byl dokonalý. V noci jsme spali v jedné posteli, jedna bez druhé jsme neudělali ani krok. Dokonce i Sam a Demi začali náš vztah respektovat a milování s nimi bylo omezeno na nezbytné minimum, ale nebránila jsem se tomu. Začalo se mi milování se ženami líbit.

Tři měsíce však uběhly jako voda. Zbýval poslední den a noc. Jane to věděla a byla moc smutná. Ona si totiž musela odsedět ještě další dva roky. Nikdy jsem se jí nezeptala za co tady vlastně je, ale myslím si, že to bylo za vraždu. Nevadilo mi to.

Ten den jsem se nejdříve milovala s Demi na našem záchodě, pak se Sam ve sprše a v noci s Jane. Tu noc to bylo jako ještě nikdy. Snažila jsem se ze sebe dostat maximum a myslím, že jsem byla dobrá.

Ráno si pro mě přišli. Políbila jsem Jane: “Doufám, že se ještě někdy uvidíme,” řekla jsem. Vstala jsem z postele, oblékla se a odešla. Byla jsem volná.

Ve výstupní hale mi sebrali mé modré šaty a vrátili mi mé růžové šaty (které jsem dostala v nemocnici). Když jsem prošla vězeňskou bránou ven na ulici, otočila jsem se. Nahoře v okně stála Regina Schwarzová, v puse měla cigaretu a dívala se na mě. Vztyčila jsem prostředníček pravé ruky a zasmála se.

“Naser si,” ulevila jsem si. Pak jsem se vydala cestou do centra města Illinois.

Moje dobrá nálada z volnosti však netrvala příliš dlouho. Neměla jsem žádné peníze, neměla jsem kde bydlet, neměla jsem práci, neměla jsem žádné příbuzné nebo známé na které bych se mohla obrátit. Co teď se mnou bude. Blížila jsem se k městu a přemýšlela, jak bych se z tohohle svrabu dostala.

V tu chvíli vedle mě zastavil kamion. Z okýnka se vyklonil zarostlej a páchnoucí chlap.

“Nazdar kočko. Co takhle si trochu užít. Udělám ti to jako nikdo předtím. No tak bejby.”

Byl opravdu nechutnej.

“Vodprejskni hajzle nebo na tebe zavolám poldy.” Takovýhle týpci mě vždycky dokázali vytočit. S těma poldama jsem to nemyslela vážně, ale jeho to dokázalo odradit.

“Tak si trhni couro,” řekl povýšeně a odjel.

Potřebovala jsem peníze, abych mohla zase začít žít. Už jsem byla skoro ve městě, když u mě zastavila dodávka s rybím masem. Dveře se otevřely a v nich seděl ještě hnusnější chlap než ten předtím. Mohlo mu být tak 50, měl knírek a bradku. Na hlavě měl pár šedých, zato však dlouhých vlasů. Z huby mu páchla Whisky.

“Hele kotě! Nechceš něco zažít? Provedu tě nebem i peklem,” příšerně se na mě zazubil. Jeho zuby byly zažloutlý a zkažený.

“Ty starej páprdo. Vlez mi na hrb,” odpověděla jsem mu a dala se znova do chůze.

“Dám ti padesátku, zlato!” sáhl do náprsní kapsy a vytáhl bankovku.

Zastavila jsem se. Byl mi strašně odpornej, ale potřebovala jsem prachy a lepší způsob, jak je získat jsem neznala.

Vrátila jsem se k dodávce a vlezla si do ní.

Usmál se, zařadil jedničku a zajel na nejbližší parkoviště.

Pak zastavil motor, otočil se na mě a začal mi rozepínat šaty. Neměla jsem žádnou podprsenku což ho dost potěšilo. Pak mi rozvázal tkaničky od bot, sundal je a stáhnul mi kalhotky. Pak si svlékl své umaštěné montérky, sklopil sedadlo na kterém jsem seděla a vylezl si na mě. V autě to páchlo rybinou. Začal mi olizovat bradavky, pak vagínu, potom mi ho tam zasunul. Chytil mě za zadek a začal přirážet. Svá hnusná ústa přitiskl na moje a jazykem mi začal olizovat mou tvář. Táhlo to z něj jako ze záchodu. Dělalo se mi špatně a tak jsem zavřela oči a doufala, že se brzo udělá. Taky že jo, mě neuspokojil. Naposledy přitlačil a vystříkl.

Po chvilce ticha promluvil:

“Dám ti další 50, když mi ho vykouříš.”

Co by člověk pro peníze neudělal.

Podívala jsem se mu na ptáka (byl stejně hnusnej jako on sám). Chytla jsem ho, dala si ho do úst a začala. Chytil mě za vlasy a snažil se mi ho zasunout co nejdál do krku. Pak se udělal. Dal mi sto dolarů, já se rychle oblékla a vylezla z dodávky. On nastartoval a odjel. Měla jsem sto dolarů, ale taky něco jiného. Našla jsem práci.

Od té doby jsem stála na ulicích v Illinois a nabízela své tělo. Za týden jsem měla 25 zákazníků. Byli to muži hezcí i hnusní, mladí i staří, několikrát dokonce žena a jednou to byli dva muži najednou. Vydělala jsem si za tu dobu něco kolem 2000 dolarů a chystala jsem se, že s tím praštím a odjedu domů do Los Angeles. Ale tak lehce jsem neměla vyváznout. Můj zpackanej život mi dal další ránu. Byla konečná.

Jednoho dne u kraje silnice zastavilo černé auto. Myslela jsem si, že je to další zákazník, ale z vozu vystoupila žena a řekla mi, že je z ústavu péče o prostitutky, a že provádějí po celých spojených státech testy na AIDS. Nejdřív jsem se testu nechtěla podrobit, ale když řekla, že test je zadarmo, tak jsem souhlasila. Udělala mi nějaké testy, nasedla do auta a odjela.

Druhý den se vrátila, podívala se na mě a smutnym hlasem mi sdělila:

“Váš test .. na AIDS je .... pozitivní.”

Pak nasedla do auta a rychle odjela. Čuměla jsem na to vzdalující se auto a stále mi ještě nedošlo, co mi právě sdělila.

Bylo 28. března roku 1962. Měla jsem v ruce 2000 dolarů a byla jsem HIV pozitivní. Mohla jsem kdykoliv umřít. Zhroutila jsem se.

Ležím tam na silnici, dívám se na oblohu a čekám na smrt. Jediná ta mě teď může vysvobodit.

Přemýšlím kdo vlastně ve skutečnosti jsem. Zda Martin Cavagnoud – naivní “sexuální násilník” nebo Michelle Cavagnoudová – zkažená prostitutka.

Umírat není lehké, ale někdy je to fajn ...