Hlasy Prachu (1.část)

Ležel na pláži. Všude jen písek a také prach… Spousta prachu. Jemný, šedý a příjemný na dotyk. Každým výdechem rozvířil trochu tam trochu sem. Muž měl zavřené oči. Zřejmě spal. Z povzdálí ho sledoval obrovský vlk. Byl vychrtlý a ztěžka dýchal. Pomalu se plazil k ležícímu muži. Muž zavzdychal a probral se. Když si pomalu sedl, stanul vlkovi tváří v tvář.

„Aido, ty ses vrátila,“ vykřikl radostně.

Vlk – tedy vlčice zavrtěla ocasem a olízla mu tvář. Muž ji objal.

Mám hlad, už tři dny jsem nejedla Wolfme, ozvalo se muži v hlavě.

Muž se zvedl a sáhl do vaku. Vyňal kus sušeného masa a dal je vlčici. Přitom rozvířil spoustu šedého prachu, nadýchal se ho a zatočila se mu hlava.

Magie, prolétlo mu hlavou, musím pryč, než si mě ta pláž podmaní.

Pojď za mnou, znám cestu, podívala se na něho vlčice.

Wolfme slyšel šepot tisíců hlasů a v plicích pocítil nesnesitelné pálení. Zapotácel se a upadl zpět do prachu, čímž jej opět rozvířil. Pokusil se nedýchat. Když se prach usadil, Wolfme pomalu vstal, opatrně posbíral svou výstroj a těžkým krokem následoval opatrně našlapující vlčici. S každým krokem na něho padala neuvěřitelná těžkost. V hlavě mu dunělo. Vlčice zavrčela. V tu chvíli se Wolfme vzpamatoval. V ruce křečovitě svíral obrovský jedenapůlruční meč, který rychle vytasil z pouzdra na zádech. Zpoza skály vyskakovali skřeti. Jeden za druhým se blížili k Wolmemu a Aidě. Wolfme sklonil meč.

„Je jich moc,“ povzdechl si a poklekl do písku promíseného s prachem.

Použij prach, ozval se mu naléhavý Aidin hlas v hlavě.

Ano, pomyslel si a zasunul meč do pouzdra.

Skřeti se blížili a šavle se při měsíčním světle hrozivě blýskaly. Wolfme vyčkával s rukama zabořenýma v písku. Pak se znenadání vymrštil a vrhnul z dlaní směs písku a prachu proti blížícím se skřetům. Skřeti se nadechli a jeden po druhém padali k zemi s prackami přitisknutými na uších.

Utíkej, ozvalo se Wolfmemu v mysli.

Zahlédl jen jak Aida proběhla kolem svíjejících se skřetů a zmizela ve skalách. Rozeběhl se za ní. Cosi ho však udeřilo do hlavy. Wolfme upadl, ale hned se sebral a spatřil jednoho skřeta, který se na něho řítil s děsivým šklebem ve tváři a ještě děsivější palicí pobitou kovem. Cítil jak mu stéká krev po spáncích a třeští mu celá hlava. Potřásl jí a tasil meč. První ráně se nevyhnul a odhodilo ho to dva sáhy nazpět. Ucítil, jak mu ruplo v hrudi. Pomalu se sbíral ze země. Skřeta viděl jak se blíží, aby ho dodělal. S námahou vytáhl z boty dýku a z posledních sil ji vrhl po skřetovi. Viděl jen jak se mu dýka neomylně zabodla do krku. Pak padl na zem a ztratil vědomí.

Když se probral, ucítil tupou bolest v hlavě a v hrudníku. Ležel opět na pláži, na stejném místě jako prve. Kousek od něho ležel mrtvý skřet s jeho dýkou v krku. Jinak nikde nikdo. Zas jen tisíce těch podmanivých hlasů, které mu říkaly, aby zůstal. Aida ležela nedaleko a oddechovala ze spánku.

„K čertu, já asi neodejdu,“ zaklel potichu.

Neodcházej. Zůstaň. My tě chceme.

„Ale já tu nechci zůstat!!!“ vykřikl do ticha nahlas.