Aida se probrala. Wolfme si ošetřil ránu na hlavě a kusem látky si stáhnul hrudník.

Dvě zlomená žebra, pomyslel si a snažil se zahnat dotěrné hlasy – v duchu jim dal název Hlasy prachu, se budou hojit pěkně dlouho.

Musíme zmizet, tahala ho za nohavici Aida.

Wolfme se shýbl pro dýku, která dosud vězela v mrtvém skřetovi. Otřel ji o jeho kazajku a zasunul zpět do boty. Pak se s námahou vydal na cestu za Aidou, která se za ním neustále otáčela. Bolest pulzující v jeho hlavě mu pomáhala odrážet šepot Hlasů prachu. Pomalu se vláčel za Aidou. Neustále bojoval s Hlasy prachu a s touhou upadnout do bezvědomí. Když se doplazil k prvnímu stromu, padl k zemi a omdlel bolestí.

Tak ho i našli elfové, kteří hlídali tu část lesa. Zpočátku jim Aida nedovolila se k Wolfmemu přiblížit, ale když ji jeden z nich – zkušený hraničář – uklidnil, odtáhli Wolfmeho do hlídkové osady.

„Buď pozdraven Wolfme,“ oslovil ho elf, který se nad ním skláněl.

Wolfme přikývl.

„I tebe zdravím ze Sličných.“

„Jsi již mimo nebezpečí, rána na hlavě vypadala ošklivě, ale náš ranhojič to během těch dvou dnů, kdy jsi blouznil, dal do pořádku. Ta žebra ještě chvilku potrvají, než se zahojí. Pověz, co se ti přihodilo?“

Wolfme se zahleděl elfovi do očí.

„Kde je Aida?“

„Je v pořádku, leží v nohách tvého lůžka,“ odpověděl mu elf a posadil se vedle Wolfmeho.

Jsem tu, ozval se hlas ve Wolfmeho hlavě.

Díkybohům, vyslal k ní svou myšlenku.

Pak se dal do vyprávění. Elf mu naslouchal a čím déle Wolfme hovořil, tím více se zachmuřovala jeho tvář.

„Jsi zatím jediný, kdo odolal těm hlasům,“ řekl mu potom.

„Co se mnou teď bude?“

„Jsi volný, jen se k té pláži už nepřibližuj – říkáme jí Pláž omamných hlasů – ten prach je původcem záhadných činů. Na té pláži zmizelo už mnoho našich. Nikdo se už nevrátil.“

Wolfme pohladil vlčici spící u jeho nohou.

Tak a teď půjdu do nejbližší hospody a opiju se.