Aaj, žol, žol, žol mi budě.

Kolem mě hodně mladých lidí. S lehkou nadsázkou říkám S., které je něco přes třicet, že na tom mém stavu je pozitivní můj věk. Že v očích tohohle města nejsem jak obstárlá ženská divná svou samotou. Zlobí se na mě. „Tedy, ty jsi tak načichlá tím maloměstem.“ Inu, holka z Prahy, se svojí kariérou úspěšného člověka, ženská, která dává na zadek chlapům v oblasti, která je tak trochu jejich fotbalovým hřištěm, jejich mičudkou na pinkání, ve výpočetní technice. S. přes vysokou profesionalitu v tom trochu děsivém oboru, nepřestala být kompatibilní s lidmi. Byla už někdy před deseti lety mým nejúspěšnějším školitelem počítačové minigramotnosti, a byla schopna mi to vysvětlit tak, jak se vysvětluje proces pečení vánoček.

Ale přestala chápat to mé dennodenní potýkání se s chobotnicí maloměstem. Ty nenechavé pacičky, znáte je? Stejně se jen tak dělá, vždyť kdo mě to po dětském představení, které jsme si odtrpěly spolu s vlastními rozjívenými dětmi, táhl  někam do parku, abychom si daly tajně, tajně prosím, dospělé ženské, jedno cígo. Ježíšku na křížku, já bývala tak divoká, a dost chytrá ženská, a věčně zadkem u zdi. Věčně divná. Věčná pomlouvaná. Věčně řešeno na domovních schůzích, kam strkám své zubní kartáčky. A čím dál krotší, a čím dál hloupější a ustrašenější. Čím dál tím víc banální. Fráze. Nuda. Šeď.

Jsem sama. Mluvím kýčovitými slovy svých představ. A občas, jako záblesk, který mě samotnou udiví,  přijde verš, slovo, které kutá z té nejhlouběji ukryté žíly mě samotné.

S. má před sebou ještě asi třicet chemoterapií. Život je svině. Život je krásný,  když tak chceš.