Jeden večer

Venku lije jako z konve a nebe je plné černých nadýchaných mraků, které vypadají, že hodlají pokrýt celou zem záplavou kapek, v proudech se vytrvale snášejících k zemi. Uvnitř mého pokoje se zdá to hromobití venku jako příjemné šimrání a skuhrání větru a burácení blesků, jež prosvěcují v nepravidelných intervalech oblohu, jako zajímavé osvěžení na nudně tmavém nebi. Ať se snažím, jak chci, nedaří se mi nalézt tam nahoře žádnou hvězdičku, která by se na mě usmívala z vesmírných dálek.

Musím přiznat, že by mi v tu chvíli stačila blízkost jakéhokoliv tvora a mé zoufalství je  tak veliké, že bych nepohrdla ani tím kusem kamenu ve vzdálených galaxiích. Třeba tam někdo taky žije a myslí na mě, tak jako já na něho. Vzdálený neznámý známý, ufounek.

Kapky dopadají na sklo a pomalu sjíždějí dolů po okně. Strašně mě baví sledovat jejich závody, jak ty velké se ještě zvětšují a cestou pohlcují malé čerstvě narozené kapičky. Představuji si, že ty větší jsou nějací predátoři zrovna na lovu, číhají , aby mohly překvapit a napást se malých spolusouputnic. Zatraceně mi to připomíná, že tak nějak se chovají lidé v mém okolí. Takoví parazité se asi najdou všude.

No nic, pomalu odvracím hlavu od okna, protože ze spodu mě volá matka k večeři. Uvědomuji si, že mám šílený hlad a rozběhnu se dolů po schodech vstříc vonícímu talíři plnému  hutné bramborové kaše s cibulkou. Moje nejoblíbenější jídlo. Otec se také pomalu  vleče od televize  a mladší bratr, který polovinu svého života tráví u počítače, se s viditelným odporem přinucuje odtrhnout oči od toho ďáblova strojku. Jak tomu říkají mezi sebou počítačový nadšenci, "paří na complu" od rána, protože ven se jít nedalo a žádný z jeho podařených kamarádů se naštěstí taky nepřinutil vylézt ven na světlo boží a navštívit ho. Přiznávám, ten klid se mi docela zamlouvá.

Všichni jsme se sešli u večeře, což se nestává zase tak často. K dokonalosti by našemu seskupení chyběla jen večerní modlitba. Nikdo z nás však věřící není. Éra minulá zanechala na mých rodičích stopy v různých oblastech, ale nejvíc právě v tom odmítání jakéhokoliv náboženství či víry v něco. Opovaž se přivést domů nějakého panbíčkáře nebo Ty jsi taková přemýšlivá, bojím se, aby tě nevtáhla sekta, dávej si na ně pozor…nebo všichni kněžský jsou jedna pakáž…je můj denní chleba. Je toho víc v čem se s rodiči neshodneme. Pravda, taky se mi nikdy nelíbily praktiky různých fanatiků, ale odsuzovat třeba všechny Američany , protože jsou tak silně věříci nebo v podstatě celý svět, mi nepřipadá zrovna to nejlepší řešení.  

Jak já miluju ty naše debaty s otcem. . . . Vypadá to asi následovně: v televizi běží reportáž o útoku skinů na mladého Roma, třeba na nějaké vesnické  diskotéce….. „Dobře jim tak, těm cikánům černym, můžou si za to sami, nemají krást….podívej se třeba na Vietnamce, jsou slušný, neotravujou obyčejný lidi a nic proti nim nemám. Ale když potkám na ulici ty černé huby, mám chuť jim jednu fláknout jen tak od cesty, aby si moc nemysleli. Všechno jsou to svině, líný něco dělat, fakanů pět na každym prstu a na co platím daně? (řečnická otázka, nemá cenu se vůbec vzrušovat s odpovědí…..) na co? Na to aby ty hajzli užívali sociálních dávek?

Teď  většinou nastává blahorodé ticho, kdy se otec kochá svým argumentačním uměním. Cítí se jako Larry King, jako poslední spravedlivý na tomto skrznaskrz červy pročervivělém světě. On je přece slušný člověk, má děti, denně chodí do práce, atd.

Není jednoduché ho přesvědčit o jiné než jeho pravdě, nelehké ukázat mu jaké je to narodit se v našem státě s jinou barvou pleti nebo jakkoli jinak handicapován. V jeho očích jsou to všechno bídáci a on by je nejradši vypakoval na Sibiř …. Dělá mu to fakt dobře mě tak provokovat, ale já už jsem se poučila a tak mu ty jeho pitomosti nechám, ať se s nima třeba zalkne. Vím, že každá debata je zbytečná a jenom mě psychicky vyčerpá.

Po večeři se obvykle všichni přemístí pro změnu znovu k televizoru a po očku pokukují po matce, která skládá nádobí do myčky. Veškerá aktivita se soustředí na to, ukořistit nejlepší místo na pohovce. Když začne večerní program, vyžadují rodiče naprosté ticho a soustředěnost, aby jim neunikl ani kousíček nejapné konverzace moderátorů nebo výstup připitomělého americké hrdiny. Upřímně řečeno, taky se ráda podívám, přece jenom už mě ta mašinérie trochu semlela. Často však na to nemám nervy a mizím ve svém pokoji.