Lekce érobiku

Začalo to klasicky z nudy. Seděla sem v práci a přemýšlela nad tím, co bych asi tak podnikla. Bolely mě záda, protože pořád sedím na své líné prdeli, a tak sem si řekla, že by nebylo špatný se protáhnout, trochu si zacvičit. Cítila sem se drsně, když sem se rozhodla, že budu chodit do aerobiku. Nemůže na tom přece být nic těžkýho. Zaskáču si, shodím ňáký to kilo a můj kořeň nebude chápat, co to má vedle sebe najednou za modelku. Jedno cvičení bylo u dětskýho hřiště. To si pamatuju moc dobře, protože sme tam dycky s kořeňama hulili ganžu, dívali sme se do té tělocvičny a pak sme se mohli smíchem potrhat, když sme sledovali ty ženský. Takže to sem hned zavrhla. Rozhodla sem se, že pudu do školy, kam sem dřív chodila. Tam probíhalo cvičení a podle informací, kterých se mi dostalo už dřív, to bylo dost brutální. Tím líp, zajásala sem a začala sem přemýšlet, co si asi tak vezmu na sebe. Narazila sem na dost podstatný problém s botama. Měla sem jedny vysoký boty k šatům, ty druhý byly marteny. Nevěděla sem, jestli se kozačky budou k elasťákům hodit. Zavolala sem mamce a ta řekla, že ňáký tenisky vyhrabe a bylo po problému.

Večer sem byla připravená. Elasťáky, co nosím nadoma byly zapatlaný od mouky, protože sem den předtím smažila bedle. Tričko sem vytáhla z hromady špinavýho prádla. Vyhrálo soutěž o nejmíň zmačkaný kus oděvu. Boty mi byly o číslo větší, ale nenechala sem se odradit. Jako podložku sem si vzala plážový ručník s erotickým obrázkem muže, který si sundává slipy. Jinej sem totiž nenašla. Jediná flaška, kterou sem měla doma, byla lahev od dobré vody, ve které byl čaj z kombuchy. Druhá flaška byla s vodkou, ale to se mi nechtělo tahat, protože byla skleněná. Vzala sem si teda kombuchu a takto vyzrojená sem o půl sedmé stála před tělocvičnou.

Převlíkla sem se v šatně, kde byl smrad jako v opičárně, takže nikdo neměl možnost odhalit fakt, že mám batoh pochcanej od kočky. Až přídu dom, tak jí dám pěkný hašte. A taky jí vyměním písek, plánovala sem si naivně. Abych neklouzala ve velkých botech, snažila sem se je co nejvíc utáhnout, až sem si přetrhla tkaničku. Utrousila sem klasicky svoje “kurva, do prdele” a někdo moralisticky zasyčel. Tkaničku se mi po delším boji podařilo navázat, takže sem za čtvrt hodiny stála na svým místě, který bylo co nejvíc ukrytý před cvičitelkou. Začínalo se o hodně později, protože nefungovala aparatura. Hmm....mnula sem si ruce. Čím to asi bude. Vsadím se, že dokud sem tady nebyla, tak to šlapalo docela dobře. Nakonec se to podařilo spravit. Asi po pěti minutách, co už všichni ostatní cvičili, sem zareagovala a vstala ze země. Byla sem na sebe hrdá, jak mi pochodování na místě šlo. Kroky do strany sem taky zvládla, dokonce v rytmu. A když sem zvládla dvojitý úkrok s překřížením nohou, v rytmu a ještě na druhou stranu, začla sem vidět svou růžovou budoucnost coby cvičitelka aerobiku. Nápadně rychle to začalo troskotat při náznaku sestavy. Vůbec sem se nechytala a krokové variace mi byly tak cizí jako zeměpis. Skákala sem tam jako koza, která při pastvě omylem sežrala lysohlávky, motala sem se a abych tomu všemu dala na prdel, začla sem se sama sobě smát. Nahlas. Prostě sem se kývala v náznaku poskoků, máchala rukama zhruba tak, jak to dělali ostatní a smála sem se na celý kolo. Přede mnou byla mařka, která si zřejmě myslela, jak je skvělá, takže cviky naschvál přeháněla, dělala nemožný věci, aby ostatní ztrapnila a přitom se otáčela na mě, jako jestli to vidím. Na sobě měla halenku a tesilky. Smích mě přešel a já sem zase začala křepčit a přitom sem přemýšlela, jestli ji mám jakože omylem zezadu nakopnout nebo jí dat rovnou dělo. Jenomže sme v tělocvičně byli namačkaní, že sardinky se mohly jít zahrabat, a tím pádem sem musela držet tempo s ostatníma, abych náhodou od nadšenýho cvičence ňákou nevyfasovala. Ta mařka přede mnou mě štvala nejvíc. Při jednom cviku na posilování nohou na mě tak mohutně vystrkovala prdel, že sem málem neodolala pokušení...a kdyby se mi nepodlomila vysílená nožka, tak bych zase udělala ostudu. Brzo sem pochopila důvod jejího přehnanýho snažení. O malé přestávce, kdy všichni pili jako o závod a já sem se málem pozvracela z kombuchy, se ladně prohnala tělocvičnou a políbila svýho přítele, kterej stál u dveří a celou dobu ji pozoroval. Byl to takový ten týpek, co tráví půl života v tělocvičně. A ne v hospodě, jako u nás. Vybavila sem si, jak se můj přítel bude chlubit v hospodě, jakou má doma ženu s postavou modelky, která na něho čeká s večeří. Ta má postava přitom nebude to nejhlavnější. Takže – kdo to ocení? Já? Že se budu mučit takovým nesmyslným hopsáním a ve finále si řeknu: No, nemusím se stydět oblíct do plavek. Jenomže proč bych se měla stydět? Do teďka sem se nestyděla a vlastně – sem se sebou celkem spokojená.

Rozhodla sem se, že jestli si chci zachovat aspoň trošku sebevědomí a spokojenosti, nebudu se honit za vychrtlou dokonalostí. Nechci být jako anorektické figuríny ve výlohách. Koneckonců – sou to jenom figuríny. Když nebudu mít tuky, nebudu mít ani prsa. Když je nebudu mít, budu mít sice vosí pas, ale budu mít figuru jako chlap. Pak mi nejspíš špeky budou chybět. Takže teď mi přebývá a pak mi bude chybět. Je lepší když přebývá nebo chybí? Když to vezmu kolem a kolem, při šedesáti kilech si ještě nepřipadám jako podsvinče.

S tímhle náhlým osvícením a smířením se se svým tělem sem se rozhodla prchnout z tělocvičny, což sem taky hned udělala.

Když sem přišla dom, Luboš už na mě čekal. Hodila sem smradlavý batoh na zem a zničeně si vyzula boty.

“Deš ňák brzo.” Poznamenal.

“Rozhodla sem se, že už tam chodit nebudu.” Oznámila sem.

Ušklíbl se. “Takže zůstaneš můj malý Mobydick.”