Dům

Býval to docela obyčejný činžovní dům. Dům, jakých je ve městě dvanáct do tuctu a šedesát do kopy a nikoho ani nenapadne na nich hledat cokoliv zvláštního. Nebyl ani velký ani malý, ani barevný ani šedivý, nezářil novotou ani nebyl polorozbořený, zkrátka byl úplně obyčejný. Stejně jako lidé, kteří v něm žili. Úplně normálně se potkávali na schodech, ve výtahu nebo na lavičce před domem, zcela obvyklým způsobem se navzájem zdravili a klábosili spolu. Až jednou...

Až jednou se v domě začaly dít podivné věci. Všichni jeho obyvatelé si začali uvědomovat, že něco není v pořádku. Přitom ale nikdo nedokázal přesně říct co. Nájemníků se však pozvolna zmocňoval zvláštní neklid, který je nutil, aby byli velmi obezřetní v tom, s kým mluví a o čem mluví. Jako by jejich chování ovlivňovala zvláštní, neznámá síla, která záhy způsobila velké ticho. Ticho, které nerušilo jediné slovo. Když se obyvatelé domu potkali na schodech nebo ve dveřích, uhýbali před sebou pohledem, předstírali pád nákupních tašek a dokonce tahali své děti za ruce i za nohy pryč od jejich vrstevníků v obavě, že se stane něco nepředstavitelného.

Nezúčastněný pozorovatel by snad mohl usoudit, že všechny tyto podivné věci se začaly dít někdy v té době, co se po domě rozkřiklo, že starý pan Mlynářík zemřel.

Pan Mlynářík bydlel v domě odjakživa. Nikdo si nevzpomínal, kdy se sem mohl nastěhovat. Všichni nájemníci si byli jisti, že když se oni přistěhovali, pan Mlynářík v domě již bydlel.

Byl to vlastně velmi zvláštní patron a podivín. Bydlel v půdním bytě, ze kterého ke stáří už vůbec nevycházel. Zvláštní bylo, že nikdo z obyvatel si nikdy nevšiml, že by panu Mlynáříkovi někdo nosil nákup, poštu, či že by se třeba on sám procházel před domem. Nikdo si vlastně už úplně přesně nepamatoval, jak pan Mlynářík vypadá. Vlastně by ani nikdo nedokázal s klidným svědomím odpřísáhnout, že ho vůbec kdy spatřil. To jediné, co jim na existenci starého pána nedávalo zapomenout, byl zvuk jeho klavíru, který se po večerech linul z půdního bytu po schodišti a ve výtahové šachtě domu. Jakmile se secesní dům rozezněl tóny klavíru, lidé se zastavovali a nábožně poslouchali.

Pan Mlynářík hrál opravdu úchvatně. Tón jeho nástroje byl tak líbezný, že náhodní posluchači zapomínali, kam měli původně namířeno. Nezřídka se jim stávalo, že vyšli z bytu, zaposlouchali se, a když dozněla skladba, vrátili se domů, svlékli si kabát, usadili se znovu do křesla a vůbec jim nedošlo, že byli vlastně na odchodu. Takovou moc měla hra pana Mlynáříka.

Jednou však před domem zastavila sanitka a pana Mlynáříka odvezla. Tedy alespoň si to všichni mysleli. Pravdou bylo, že nikdo neviděl sanitku přijet a stejně tak nikdo neviděl pana Mlynáříka nastupovat dovnitř. Pouze někteří z obyvatel zaznamenali na rohu ulice odjíždějící výstražně blikající a houkající bílý vůz. Zvěst o té události se po domě roznesla takřka okamžitě. Nikdo nepochyboval, že vůz skutečně odvezl pana Mlynáříka. Toho dne totiž klavír v půdním bytě utichl a život v domě se začal měnit. Už se nestávalo, že by se lidé zastavovali na schodišti a naslouchali magickým tónům. Všichni měli najednou naspěch, přestali se po sobě dívat, přestali spolu mluvit a rázem měli ze sebe navzájem podivný strach. Žádný z obyvatel to nedokázal vysvětlit a vzrůstající obavy a nejistota jim bránily nad tím vůbec přemýšlet. Každý zaháněl myšlenky na své sousedy v obavě, že by se také on mohl stát součástí myšlenek ostatních. Že by nahlédli do jeho duše a odtajnili jeho pocity. Toho se každý velmi bál.

Po čase se rozkřiklo, že starý pan Mlynářík v nemocnici zemřel. Lidem vrtalo hlavou, co se stane s jeho bytem a klavírem, avšak nikdo o tom nechtěl mluvit nahlas. Nikdo nikdy neslyšel o žádných příbuzných pana Mlynáříka a nikdo neměl chuť je hledat.

A pak se to jednou stalo. Schodiště a výtahová šachta domu se opět rozezněly tóny klavíru linoucími se z podkrovního bytu. V prvním okamžiku se na tvářích lidí pohybujících se v oněch prostorách objevil úsměv, který však neměl mít dlouhého trvání. Každý z obyvatel domu v té chvíli zadoufal, že se všechno vrátí k původním pořádkům. Navzdory jejich přání však nyní bylo něco jinak. Tóny klavíru sice byly stále líbezné, avšak tok hudby narušovalo větší množství disonantních souzvuků, než bylo dříve pro hru pana Mlynáříka obvyklé. Jakmile se nájemníci na chvíli zaposlouchali a nechali se unášet hudbou, hned je z jejich rozpoložení vytrhl sled disharmonických akordů, který byl sice vzápětí znovu vystřídán příjemnou a líbeznou hudbou, avšak napětí z očekávání, kdy opět zazní ničivě kakofonický zvuk, bralo lidem i poslední zbytky jejich klidu.

Pan Mlynářík se asi vrátil z nemocnice, kde se vyléčil z těžké choroby, a ta na něm zanechala své následky, říkali si spolubydlící. Zprávy o jeho smrti tedy nebyly pravdivé. Až se z ran na těle i na duši zotaví, jistě bude zase hrát tak jako dřív a také náš dům bude takový, jaký býval, těšili se.

Přesný opak byl však pravdou. Podkrovní hra byla stále příkřejší. Ostrá disonance střídala ostrou disonanci a neklid v duších nájemníků se blížil k hranici, za kterou již není nic z tohoto světa. Všichni čekali a doufali, že se stane něco, co neúnosnou situaci vyřeší. Avšak žádný zásah vyšší moci nepřicházel.

V půdním bytě, pod zaprášeným střešním okýnkem, stál klavír s popraskaným černým nátěrem a zlatým, léty zašlým starodávným německým nápisem. U nástroje seděl starý shrbený muž aristokratického vzezření, který se svými dlouhými prsty dotýkal jeho kláves. Tóny, které se z nástroje linuly, připadaly i samotnému muži velmi neobvyklé. Věděl, že takovou hudbu nikdy předtím neslyšel. Uvědomoval si, že to, co mimoděk tvoří, nemá obdoby mezi žádnými dosavadními výplody lidského snažení. Že je to hudba, kterou nikdo na světě ještě nikdy neslyšel. A už ani nikdy neuslyší. Muž věděl, že ačkoliv by stokrát chtěl, není v jeho silách hudbu zapsat do not a dát ji světu jako nejvzácnější dar, kterého by byl schopen.

„Můj klavíre! To trápení! Myslel jsem, že už budu mít od těch věcí v mé hlavě konečně pokoj! Mezitím mě ale mučí čím dál tím víc! Kdybych se jich dokázal zbavit! Ale nejde to! Neexistuje nikdo, komu bych je předal! Kdo by mě od nich osvobodil! Myslel jsem si, že když umřu, budu mít konečně klid!“

Pootevřeným střešním okýnkem se ven na zasněženou ulici linuly podivuhodné tóny klavíru. V nočním mrazivém tichu je bylo možné zaslechnout až na druhém konci města. Muž sedící nad klaviaturou nástroje netušil, že zdaleka není jediným, kdo svůj klid navěky ztratil.