Ešus rallye

„Pomoc bližnímu svému je záslužná činnost, zvlášť když je spojena s možností příjmů ,“ prohlašoval často můj kolega  Aleš pročítaje inzerát  ve snaze najít slušný  „vedlejšák.“. Je pravdou, že toužil splašit nějakou tu korunu navíc a časopis Avízo se stal po Playboji jeho hitem číslo dvě. Skýtalo se několik možností, jak si zvýšit  příjem vlastním přičiněním, tedy zejména prací. Jenže nic není tak růžové, jak na první pohled vykukuje z reklamního letáku. Začínal jako dealer jedné kosmetické firmy, jejímiž voňavkami a šminkami byl trh již dávno přehlcen. Vůně z jeho reklamního kufříku se táhla oddělením jak plíživá kontrarevoluce a kolegy se zbytek osazenstva stranil, jako kdyby jej postihla záludná Ebola. Parfémy prvotřídní kvality skončily u dodavatele a znova se na předním místě Alešovi hitparády umístilo Avízo.

Jednoho dne přišel kolega do práce v obleku a s kravatou, i když obvykle by se sebe své oblíbené džíny sundal jen za použití hrubého násilí. Třikrát jsem ho udiveně obešla a sáhla mu na čelo,  abych se přesvědčila, zda trpí horečkou, či se nadobro zbláznil. Ani jedna hypotéza naštěstí nebyla pravdivou. Aleš svůj oblíbený riflový úbor odložil proto, aby se mohl důstojně zúčastnit výběrového řízení na dobrovolného pečovatele. Práce spočívala v tom, že o víkendech a svátcích rozveze za pracovnice pečovatelské služby starouškům obědy. Práce zhruba tak na čtyři hodinky, ohodnocená v relacích toho, aby si Aleš ušetřil za rok na nový tip počítače, po kterém marně prahnul, neb mu bylo jeho kapesné jeho manželkou Martou nekompromisně stanoveno bez možnosti valorizace. Jelikož každá nabídka takové práce má nějaký háček, tato brigáda měla přímo hák. K práci musí zájemce používat vlastní automobil. Aleš se pyšnil svým červeným Trabantem, který z dálky připomínal muchomůrku, neboť místy se nemilosrdně drala napovrch jeho původní bílá barva. Jeho ochota obětovat každý víkend lítáním s ešusy a vlastnictví výše zmíněného „červeného draka“ , jak jsme přezdívali jeho miláčka mu zřejmě otevřela cestu k vysněnému místu. Odpoledne jsme se na počest nového pečovatele nezřízeně cpali zákusky, které opojen úspěchem v konkursu  zakoupil ze svých těžce ušetřených peněz.

V pondělí jsme  zpovídali kolegu, jak že si poradil  s novou prací. Bylo na něm vidět, že je šíleně utahaný a  přestávku prospal. Zřejmě své síly přecenil, přece jen rozvézt čtyřicet obědů v Trabantu dá zabrat, zvlášť když v tom neměl ještě systém, jak tvrdil. Za dva měsíce měl naše městečko v hlavě zmapované dle ulic a dle odběratelů víkendových obědů tak, že  práci za čtyři hodiny zvládl bez problémů. Cílevědomě kráčel, spíš lítal, s přepravkami na obědy za vidinou nového počítače. Co ešus, to kačka navíc. Při podepisování smlouvy však opomenul vzít v úvahu to, že v případě nemoci či dovolené musí za sebe sehnat náhradu. Hodina H udeřila, když  si zlomil nohu.…

Nu což, přece ho v tom nenecháme, umiňovali jsme si v hospůdce u Pitbula s kámošem Jankem. Roznést pár obědů, to nemůže být problém. Po pátém pivu se Janek nafouknul jako žába při noční serenádě a prohlásil „Když pojedeme s Vlastou oba, za tři hodiny  nemáme co dělat!“ Kolektiv se svorně chechtal. Prý nás ponechají svému osudu a poslední týden se uvidí, v jakém čase dojedeme. Otupělá alkoholem jsem přistoupila k sázce o štěně, teda nikoliv o chlupatého mazlíčka, ale o pivo.

Sobotní ráno se vydařilo a my jsme s „červeným drakem“ vyrazili. Nedbajíce Alešových dobře míněných rad jsme naskládali do vozítka přepravky s ešusy bez ladu a skladu. Krom kufru nám posloužila i zadní část vozu zbavená sedadel. Mělo to však malou chybičku. Každý staroušek měl svůj esšálek řádně označený jménem, který při předání stravy měl vyměnit za prázdný. „Ono se to nějak najde, “ uklidňoval mě Janek, „Ty budeš roznášet a já budu chystat dalšího štamgasta,“ plánoval.

Vyrazili jsme pro Trabanta rychlostí nevídanou a motor zúpěl. První překvapení nás čekalo na retardéru, před kterým kamarád zapomněl zpomalit. Trabant  poskočil. To, že jsem  si narazila hlavu a málem překousla jazyk, by tolik nevadilo, jako to, že většina  starých a tudíž netěsnících nosičů na jídlo vydala nemilosrdně svůj  první chod – polévku do vnitřku auta. V autě to zavonělo a já jsem ztuhla. „Tak a teď jsou důchodci bez polívky, “ vzdychla jsem. Janek zastavil a zkontroloval zběžně obsah jednoho z nosičů. Opravdu, z polévky zbyly jen nudle, ale pod pedálem to čvachtalo. Další ostuda následovala, když jsme začali se samotným roznášením stravy. Třicet ešusů bylo vyloženo na chodník, než jsme našli jednatřicátý patřící prvnímu strávníkovi. Kolemjdoucí se dobře bavili a já proklínala neopravený chodník, na kterém Alešovi upadlo tělo. Byla jsem docela nervózní, když jsem babičce předávala oběd s dovětkem „Paní, polévky je tentokrát málo, ale je hustá!“ Jelikož jsme bloudili a neměli pořádně zpracovaný plán cesty, dosáhli jsme opravdu rekordu při rozvozu obědů. Poslední děda obdržel oběd ve čtyři odpoledne. Byl značně  zamračený a lžíci vyťukával do stolu morseovku, zřejmě SOS. Měla jsem dojem, že se zvedne a svůj čagánek vztáhne oprávněně proti mé osobě. Naštěstí jsem byla rychlejší. První den tedy skončil fiaskem.

Neděle nepřinesla o nic lepší výsledky, jen polévky jsme rozlili o trošku míň. „To je teda ostuda, “ konstatovala jsem. Představa ostudy v hospůdce a pokažená reputace dobrovolného pečovatele Aleše  nás deptala. Celý týden jsme strávili sestavování efektivního plánu cesty.

Další víkend jsme vyzvedli obědy s předsevzetím, že tentokrát to klapne. Vyjeli jsme v devět ráno, neboť milé kuchařky nám chápavě připravili stravu o něco dříve. Tentokrát byly esšálky urovnané a přesně jsme věděli, kde přesně a za kým pojedeme. „Hlavně efektivně, “ poučoval  mě Janek. Jenže bakelitové vozítko je mrška nevyzpytatelná. Janek zvyklý na Hondu zapomněl

zavřít večer před tím ventil pod nádrží a tak bylo nutné doplnit palivo. Cestou k benzínové pumpě na křižovatce odmítl Trabant poslušnost, motor zhasl a další pokusy nastartovat se minuly účinkem. Baterie vyhlásila stávku.

Proklínala jsem zemi, kde trabanta vymysleli, neboť jsme tu potvoru tlačili kilometr k benzínce. Před benzínovou pumpou jsme pustili vozítko z kopce a motor, žvýkajíc poslední kapku benzínu chytil. Janek chytře zastavil za pumpu „ Jestli mám to teď chcípne, jsme, víš, kde…,“ poučil mě, neznalou. Pak jsem šla do kanystru  koupit benzín. Přítel hlídal chod motoru. Jelikož nemám řidičák, neuvědomila jsem si, co obnáší nalévat benzín do nádrže nastartovaného auta. Obědy mohly být u svých majitelů přímo expresně, vzdušnou dopravou. Naštěstí se výbuch nekonal. Tentokrát  poslední strávník obědval ve tři odpoledne.

V neděli jsme raději rozvezli obědy  Jankovou Hondou. Ještě dva týdny zapáchal interiér zahraničního vozu smaženou rybou a špenátovou polévkou.

Postupně jsme se při rozvozu obědů s opraveným Trabantem dopracovávali k Alešovu běžnému časovému limitu pro rozvoz.

Osudný víkend, kdy nám parta měla stopnout čas se blížil. Měla jsem docela slušný výkon v běhu po schodech s ešusem a také Janek znal všechny zkratky včetně těch nestandardních. Abychom nezklamali  jak staroušky, kteří si zvykali na časový posun obědu a  nebyli shledáni neschopnými  zbytkem kolektivu, dali jsme si opravdu záležet. Janek auto naleštil a dveře opatřil nálepkou „ešus rallye“  a oba jsme se oblékli do stejných triček, riflí a kšiltovek. Byli jsme jako závodnický tým. Stanoviště bylo, jak jinak než „U Pitbula“. V místním poklidném městečku jsme vzbudili  pozdvižení. Tentokrát to klaplo a já si oddechla, když jsem předávala poslední ešus. Nebyli jsme rychlejší než Aleš a  byli také o bečku piva  chudší. Však bohatší o zkušenost, jaká  je  vlastně Alešova práce.

 „To raděj  být vlastníkem  PC 486 a na internet chodit do knihovny,“  zamumlala jsem si pod nosem a napila se oroseného moku.