Legenda o nejtěžší vině

Plakala. Průzračné slzy váhavě opouštěly řasy, aby se potom různými směry rozkutálely jako o závod po křivkách křečovitě stažených tváří. Některé stékaly podél nosu a potom se na rtech mísily s pramínkem krve, který je vedl s sebou na bradu. Zde se naposled všechny sešly a ukázněně čekaly až se budou moci oddělit a vydat se na dlouhou cestu vzduchem. Až na zem.  Slzí neubývalo, ba naopak, zdálo se že je jich stále víc a víc. Snad jediné místo na jejím obličeji už nebylo suché, slzy se rozeběhly za vydatné pomoci větříku opravdu všude.

  Ona o nich věděla. Tedy tušila je, stejně jako tušila nehojící se ranku na rozkousaném rtu a dokázala by si docela dobře představit jakou barvu  krev slzám dodává. Stejně tak si dokázala představit, že stejnou barvu má uzlíček, který tak křečovitě tiskla k tělu. To by bezesporu mohla. Kdyby neměla na práci něco důležitého.

   Plakala. Plakala již několik hodin, tady v zastrčeném koutě parku, hrbila se slabostí z pláče na polorozpadlé lavičce, několikrát dokonce únavou usnula, ale když se probudila, nic se nezměnilo, jen tělo jí vždy o trochu víc ztuhlo v schoulené poloze a přízračné černé mraky se hnaly po odpudivě šedavé obloze stále rychleji a rychleji. A ona stále ronila slzy.

   Stmívalo se nepřirozeně náhle, byl čas jít, ale její hoře, únava a snad i  sebelítost a vina byly tak obrovské že se nemohla přinutit k jedinému pohybu, byť jen pokrčení malíčku. A tak, objímaje strnule uzlík, plakala na něj a plakala pro něj a úleva nepřicházela a kolem se měnil den v noc…

…a noc v den a den v noc…

   Ona nepocítila nijakou zvláštní změnu. Její smutek a pláč ji tak zaměstnával, že si nevšímala a ani nemohla všímat okolí. Zběsilou rychlostí se střídalo světlo se tmou,jaro se zimou i létem. Jí to bylo jedno. Po pravdě řečeno už neviděla ani nevnímala . Jen plakala.

   Za čas si lidé všimli podivného kamene na opuštěném zákoutí v parku. Byl podivně podobný sedící ženské postavě a z jejích očí neustále odkapávala teplá, lehce slaná voda. Dlouho se o tom radili a nakonec postavili okolo kamene honosnou katedrálu. Pro jistotu. Plačící socha ženy může být docela dobře boží znamení, ne?

   Ale málokdo ví proč socha pláče. Málokdo ví, že v tom městě stojí katedrála zasvěcená nejstrašnějšímu zločinu světa…