L'Estate

?My to známe a víme co příde, fidli, fidli, my to známe a víme co příde....?

Tohle jsem si zpíval stále dokola za zvuků nezapomenutelné melodie Vivaldiho letní skladby L?Estate z balíčku čtyř ročních období, které jsem si nedávno stáhnul ze sítě. Málem bych zapomněl odbočit do městského parku, avšak impuls hodin mě vytrhl ze snění. Oznamoval mi, že mám už jen deset minut. Ještě celých deset minut, říkal jsem si, to je času. Prošel jsem zdobenou branou z městského pekla do městského ráje a rázem jako by ze mne spadlo závaží, které každému ve městě ohýbá hřbet a tíží nohy. Bylo mi dobře. Široce jsem se usmíval a nepatrně pohyboval rty: ?My to známe a víme co příde....? Kýval jsem si do rytmu presta a snažil se vyzařovat positivní energii. Avšak při pohledu na záhony kvetoucích tulipánů, na objímající se dvojice milenců, na školáčky, psy, kočky, ptáky, stromy; při pohledu na to vše kolem jsem si uvědomil, že jsem obklopen přírodou probouzející se ze zimního spánku, že mi nikdo nevěnuje více pozornosti než skákajícímu míčku nebo spadlému listu na hladině zpola stíněného jezírka. O to více jsem se dal do žití a místo, abych šel po chodníčku, vběhl jsem na trávu a přihrál zatoulaný míček zpět k vřískajícímu dítěti. Šlapal jsem po kořenech mohutných dubů a lip, konečky prstů jsem přejížděl po jejich kmenech až jsem nakonec stanul za zády mé Lenky.

         Seděla na lavičce a já, přestože jsem jí neviděl do obličeje, poznal, že se tváří důležitě. Muselo jí to stát ohromné úsilí, když kolem sebe viděla tolik šťastných lidí. Vybrala si místo ve stínu lípy s výhledem ven z parku, snad aby ji nic nerozptylovalo. Vsadil bych se, že si nechala zapnutý kom, jen aby měla pocit, že se mnou není úplně sama. Možná věděla, že vím.

         Došel jsem neslyšně až k ní a pošeptal jí do ucha: ?Baf.? Mírně naklonila hlavu a já ji políbil na tvář. Stáhnul jsem zvuk Vivaldiho na minimum, ale úplně jsem jej nevypnul, nebyl jsem zvyklý věnovat pozornost jen jediné věci. Musel jsem rozptýlit pozornost do více směrů, jinak bych byl nervózní a nesvůj. Vzal jsem ji za ruku a pomohl jí vstát.

?Mám pro tebe novinku, ale začni ty,? byl jsem v náladě, kdy jsem vše zlehčoval a měl sklony vtipkovat i o odpojení ze sítě. Neměla tuhle mou náladu ráda ve chvílích, kdy potřebovala řešit důležité věci, ale já si vedl svou. Když je jeden vážný, druhý musí být lehkomyslný, když je jeden smutný, musí být druhý veselý.

         Procházeli jsme se po obvodu parku. Lenka nikdy nedovedla jít přímo k věci. Mluvila o lidech, o milencích a taky o manželích, o dětech a dovolených, o zahrádce a sušení prádla, o budoucnosti, ale nezapomněla ani na minulost a tím vším se pomalu a promyšleně, jak jen ženy dovedou, blížila k nám samotným. Já se jí to nesnažil ani trochu ulehčit. Bylo mi krásně a když je mi krásně, neberu ohledy na důležitá rozhodnutí, práci odložím na jindy a jdu ven, ne že bych byl nespolehlivý, ale jsem závislý na dobrém pocitu a na chvilkovém vnitřním štěstí. Když je jaro v takovém rozpuku jako dnes, zapomenu na nějaké rozcházení a jdu se kochat, básnit, zpívat a milovat až do hluboké noci, kdy mě chládek vyžene z mladé trávy.

         ?Musíme se rozejít.? Konečně pointa. Ulevilo se mi, že jsem nemusel zdlouhavé obcházení horké kaše poslouchat celé odpoledne. Konečně pointa. Je to div, když si vzpomenu, že mi Lenka neřekla jedinou příhodu, která by měla pointu. Ale nechtěl jsem ji zlobit, a tak jsem si to nechal pro sebe. To hlavní mělo teprve přijít a já na nic nečekal.

         ?Jsem těhotný,? řekl jsem napolo nevážně, avšak s klidným důrazem na aroma, které doprovází podobné novinky.

         Zastavili jsme. Udiveně mi hleděla do očí a já se na ni smál. Krátce jsem jí políbil na rty, vzal ji kolem ramen a vykročil vstříc naší rodinné budoucnosti.