Vlčí město VII

“Co to děláš, ty magore!” zařval a bušil mrtvole pěstí do zad “CO-TO-KURVA-DĚLÁŠ!”

Mrtvý držel v náručí bezvládné tělo a lačně sál pomalu stydnoucí krev, trhal maso z krku a paží.

“Nech toho! Okamžitě! Kurva, jsem celej zacachtanej vod krve. Ty kreténe, nemůžeš mordovat lidi na potkání!”

“Měl jsem hlad.”

“Dyť nám chtěl pomoct, ty hnilobnej mozku! Moch jít s náma! Doprdele! Voko! Nežer to voko! Nežer to!”

Ozvalo se hlasité křupnutí.

“Promiň. Já zapomněl. Víš, oko je totiž nejlepší. Když sevřeš bulvu mezi zuby, pak, když praskne…a jak se sklivec rozlije po patře…”

“To tvoje zasraný gurmánství je pěkně nechutný. I tvý způsoby stolování. Stejně si to voko sežral schválně.”

“Nechal jsem se unést. Proklatá vášeň.”

“Chcípni!”

“Už se stalo.”

“No…aspoň, že to jedno zbylo. Vemeš si ho?”

“Chceš se vykroutit z naší úmluvy?”

“No kdybys ho nesežral, tak bys měl dvě. A třetí bys nepotřeboval.”

“Tomu se říká smůla.”

“Zmetku!”

Mrtvý vyloupnul oko z důlků, žlutočernými pahýly zubů překousnul oční nerv, nevšímal si nadávání a sakrování za zády, plivnul na bulvu, slinu rozetřel a konečně opatrně si vmáčkl oko do důlku.

“Bezva…tak tohle je asi ta nejhnusnější věc, jakou jsem kdy viděl. A z královský lóže, se všema detailama. Doufám, že se neurazíš, když ti nabliju za krk.”

“I řekl bůh: Budiž světlo!” zarecitovala mrtvola. “I když…kruci…” teatrální nadšení opadlo.

“Co je? Nefunguje ti to?” ptal se docela zvědavě.

“Ále…kruci, to je smůla…má asi nějaký…šedý zákal nebo co. Je to trochu rozmlžené.”

“No to je teda fór! Vsadím se, že to druhý bylo v cajku. Chutnalo pánečkovi zdravoučké očičko? Cha cha!”

“Snad to tvoje bude lepší.”

“Neser mě!”

“Nebylo to zavytí? Docela blízko.”

Zpozorněli. Jistě, že to bylo zavytí. Dlouhé a žalostné, mrazivé a nebezpečně blízké. Rychle prohledali hromadu, kterou jim muž donesl. Bezcenné harampádí. Žádné stříbro. Vběhli do domu. Temná kamenná místnost s několika velkými truhlami, stojany na brnění, píky, halapartny a meče. Ano. Konečně stříbro. Vybrali si každý jeden meč a jednu dýku. Šípy nechali být. Hroty byly obyčejné. Kvílení sílilo a přidával se k němu i štěkot. Hlasitý štěkot desítek psů. Vyběhli zpět na světlo, konečně ozbrojeni. Ze středu města,tak sto metrů od nich, se na ně řítila obrovská smečka psů, s pěnou u huby a planoucíma očima. Psi celého města. A mezi nimi…

“ZDRHÉÉÉJ!!!!!!” zakřičel, až mu zapištělo v uších.

Mrtvý vyrazil, běžel a klopýtal o ohořelé kusy dřeva, mrtvá vlkodlačí těla, kamennou suť, hekal a funěl a za sebou slyšel tu blížící se oživlou vrčící,kvílející lavinu, která se chystala je pohltit. Padesát metrů.

“Né kurva, votoč to! Votoč to zpátky! Jsme kreténi! Dyť to dělo je nabitý!”

Otočili se a vyrazili vstříc té záplavě vyceněných zubů, připravených trhat. Ale psi nebyli to, co je tak vyděsilo. Byla to ta černá lesklá sametová srst. Ty dlouhé zahnuté obří drápy. Ty čelisti drtící kosti. A rudé oči sršící blesky nenávisti.

Běželi přímo proti nim. A stihli to.

Téměř.

(pokračování...)