Bosý les

Když člověk pozná ten pocit, začnou ho napadat myšlenky, jaké by to bylo ji potkat. Jen tak, náhodou ji někde potkat.

Byla středa a já se procházela parkem, nebo také možná lesem, kdo ví. Jedno však vím jistě – tehdy jsem dostala strašnou chuť ji potkat. Jen tak, náhodou, ji v tu chvíli potkat. Bylo tolik věcí, na které jsem se jí chtěla zeptat. Tolik věcí zůstalo nevyřčeno a pravdu znala jen ona. Vždyť já si již nebyla jistá ani barvou vlastních očí. Chtěla jsem slyšet její odpovědi na všechny moje otázky; otázky, které mě dusily, ale nemohly být vyřčeny. Které mě tížily, ale nemohly být odhaleny. Chtěla jsem ji potkat.

Krok lehký jako křídla vážek třepetající se v horkém letním vzduchu. Kráčela proti mně. Obě jsme věděly, že je tu jen kvůli našemu setkání. Že ji nikdo jiný nevidí, že o ní nikdo jiný neví.

Když přišla blíž, podívaly jsme se navzájem do očí a ona se jen jemně pousmála.

„Copak?“

Zbytečná věta. Snad ironické pozdravení.

„Je toho tolik, co od tebe chci vědět, vždyť víš.“

„A?“

Chce si se mnou hrát? Já nemám sílu k hraní. Nechci se schovávat a v poslední chvilce vyskakovat zpoza stromu. Nechci utíkat a hrát překvapenou, když se mi ztratí.

„Proč nikdy neprohlédnu svým nejbližším až do duše?“

„Nechceš.“

Hloupost. Přeci chci!… Avšak nemá smysl jí odporovat.

„A proč se budu svými nejbližšími vždy trápit?“

„Chceš se trápit. Neumíš to jinak“

Hloupost! Hloupost je to. Myslela jsem, že mi pomůže. Že mi řekne to, co chci slyšet.

„Pojď.“

Vzala mě za ruku a drobným gestem mi naznačila, že už se nemám na víc ptát. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, ale poslušně jsem jí stiskla dlaň a vydala se s ní na cestu k domovu. Šly jsme mlčky a já nechápala, co to má všechno znamenat. Došly jsme na místo, odkud jsem již musela jít sama. Pokusila jsem se naposled zeptat.

„Dozvím se někdy odpověď, jako se jí dozvěděl on?“

„Nerozumíš tomu. Nepochopila jsi. On ode mě žádnou odpověď nedostal.“

Otočila se a krokem lehkým jako křídla vážek třepetající se v horkém letním vzduchu odešla tam, odkud přišla.

Kdesi v dálce se ozval zvonek jízdního kola a mně vytanula na mysli věta, kterou jsem  nedávno kdesi četla.

Vše je, jak má být.

A po chvíli začalo pršet.