Politováníhodná událost

Prvotina - jde hlavně o pocity. Řekněte, co chybí, čeho je málo, čeho moc atd.

/V noci/
Děs! Studený lepkavý pot. Už zase! Paprsky měsíce vykrajují do podlahy pokoje přízračný obraz. Ještě chvíli ležím, oddechuji, než získám odvahu otočit se na druhý bok. Postel je promočená, přikrývka se nepříjemně táhne po kůži - nic, co by stálo za to prožít víc než jednou. Dál ležím nehybně - všechny smysly napjaté do krajnosti. Zase ten zvuk! Ne, to je jenom větev stromu před oknem... TEĎ! Nedýchám, abych lépe slyšel. CÍTÍM, jak čeká! Znovu! Se zlomyslnou škodolibostí - možná by se hodilo "se šklebem na tváři", kdybych věděl, že JE nějaká tvář. Že vůbec něco je. Ležím. Nehýbám se. Se zavřenýma očíma čekám. Na cokoli!

/Poledne/
Asi jsem usnul. No nic, snídani jsem prospal, vrhneme se rovnou na oběd. Sestra se nají v jídelně, ale něco bych měl zkuchnout, dnes přijede máma z nemocnice. Takže, copak je v ledničce...

/Odpoledne/
"Kam jdeš?" Typická otázka - jako by to nebylo jedno. Jako bych nebyl skoro dospělý. Otáčím se k mámě a nadechuju se k odpovědi - a strnu! TEN POHLED! Její pohled je PŘESNĚ TO, co jsem cítil v noci! Ale ona to být nemohla, ležela přece v nemocnici! Něco zamumlám a v šoku odcházím. MÁMA... ?!

/Později odpoledne/
Je krásně. Slunce žhne na čisté modré obloze a odráží se na hladině řeky pode mnou. To je hloupost. Nic takového se nestalo. Vlnky narážejí do břehu. Už dlouho se tady neukázala žádná vodoměrka. Hloupost. Jasně. Už mi začíná hrabat. Měl bych asi někam zajít - psycholog a tak. Zvedám pohled - naproti přes můstek jde ženská - fakt kus. Usměje se na mě a zamává - opětuju obojí. Proč ne. Hmmm... Není nic lepšího na rozptýlení pozornosti. Pořád se usmívám, když odchází - ví že se na ni dívám, ale nevadí jí to. Možná naopak. Taková ta sebejistá krása. Ne namyšlená, prostě jenom vědomá si sama sebe. Vracím se pohledem k hladině řeky. Chlupatý myšlenky... Aleale, mírni se, chlapče... Úsměv na tváři sedí jak přilepený. Možná vypadám jako idiot, ale nemůžu si pomoct. Je mi prostě fajn.

/Večer/
Tak nevím - máma už odjela, asi je pěkně naštvaná, že jsem se s ní nerozloučil. Ale ten západ slunce - prostě nádhera. Rychle si mažu chleba s máslem a sedám k počítači. Tak copak nového - hm, hm, hm, Má Vladimír Špidla lupy nebo je android? Přebootuju do Linuxu a zkouším změnit konfiguraci sendmailu. Sakra. Je vidět, že se mám co učit. Přemýšlím, co je v televizi a vykašlu se na ni. To radši zapařím Planescape:Torment. Sedím u počítače až do rána. Každopádně je to lepší, než usnout...

/Poledne/
Uáááhmm... To zívání mě zabije. Vykloubené sanice nejsou moje představa příjemně stráveného odpoledne. Něco bych snědl... Chleba, sýr, máslo, horčice, salám... Z toho se dá něco udělat. Nevím, jestli je hlad nejlepší kuchař, ale rozhodně je nejrychlejší. Žvýkám a bezmyšlenkovitě zírám z okna. Na skály. No jo, odtamtud by mohl být pěkný rozhled po krajině. Možná bych se mohl konečně začít učit malovat.

/Odpoledne/
Ten rozhled opravdu stojí za to. Už si nevzpomínám na poučky o perspektivě a barvách - ale co, snaha je to, co se počítá. Ták, tužka, papír, zavřít oči, nadechnout, vydechnout, uvolnit... Usínám.

/Jiný den/
"Paní Čížková... Mám pro vás bohužel smutnou zprávu. Váš syn je mrtvý - pravděpodobně sebevražda." Chvíle ticha. "Ale slyšel jsem, že máte ještě dceru." "Ano, pane doktore, to je pravda." Oba se na sebe smutně usmějí a pokývnou. Doktor odchází. Paní Čížková je na pokoji sama, proto nikdo nevidí hrůzně vyceněné zuby. "Jisssstě, dcssssera..."

---