To léto, kdy zemřela babina, Marya Tobolova

Na oltář s jehličím jsme kladli

slzičky panny Marie, a můry sesbírané

u babininy lampy. Však se nedopočítá

svých smrtí, až bude její čas. Nedohledno

nedohledno v dohledu straší. Večer se prudce

ochladilo. Ve vzduchu bouřka. Přijde a odejde

zprudka, jako všechny pohromy dětského léta.

Nebyly hranice mezi prostory, ten za okny

vstupoval volně do letního pokoje, a ten vzduch

skomíravý, ve kterém starý člověk dýchal, bůhví

bůhvíkam se ztrácel. Tady, tam, volně jsme proudily,

vždyť děti tohle umí. Ani se nezardí, když, kapsy plné

jehličí, utíkají do bezpečí. Na oltáři neumělém

vadnou kartouzky. Bylo to někdy takhle v létě.

Dospělí řekli: „Babina už není.“

Jako by děti své nevěděly.