Maminko, děda skočí?

            Po smrti manželky jsem byl sám a zbyla jenom práce a k tomu vnuk Fanouš a rogalo. Dcera jako by pochopila, že nezatíženému člověku je nutno dát náhradu, tak jsem dostával pravidelně vnuka na hlídání. Běhal a skákal jsem s ním, všechno dělal po něm. Když se Fanouš vyválel v blátě, vyválel jsem se v blátě i já. Fanouš mě za to odměňoval tím nejkrásnějším, co je člověku dáno, úsměvem, radostí a hrou. Byla to nejúčinnější náplast na všechny bolesti. Jednou jsme spolu táhli do vedlejší vesnice ke strýci. Jakmile tento zjistil, že jsem nepřijel vozem, stála na stole láhev slivovice. "Jenom trochu ochutnej", povídá strýc. Tak jsem chutnal a pak jsem si uvědomil, že musím ve tmě s kočárkem zpět na chalupu. Ze začátku to šlo, to svítilo veřejné osvětlení, ale za vesnicí byla ta pravá podkrkonošská údolní tma. Jen tak pro sebe jsem utrousil: "Do prdele, to je tma". A tam někde ve tmě v kočárku se tenounkým hlasem ozvalo: "Do pldele to je tma". Neodpověděl jsem, pro sebe jsem se smál. Malinký Fanouš nevida žádnou odpověď opakoval stále něco o té tmě. Když jsme pak týden nato jeli večer autem s jeho rodiči, vzpomněl si na stejném místě a šokoval svou matku znovupronesením oné kouzelné věty: Do pldele, to je tma. Jindy zas jsem se s ním vypravil přes potůček ke trati, podívat se na vlak. Malý Fanouš s ledovým klidem, jako by byl na diskotéce, povídá vstříc přijíždějícímu vlaku: Dědo, týý vole, to je ale rachot.

                Dál jsem samozřejmě jezdil létat. Čím mi bylo hůř, tím lépe jsem se cítil s rogalem. Snad už jenom proto, že tady buď na to máš a můžeš anebo nemáš. Pak to raději zabal, nebo to špatně skončí. Dělalo mi dobře, když  lidé čekali na můj start. Protože v pocitu marnosti těchto dní jsem cítil uspokojení.  

                Odstartoval jsem po Vráťovi z Rašovky a mohutná síla větru mě vynesla nad kopec. Nebyl to let pro mě typický směrem dolů, ale po náklonu doprava jsem se nechal nést a vítr mě po postupném kroužení nesl k Ještědu, k ještědskému vysilači. Dostal jsem se do úrovně horních antén a tak jsem se s lehkým mrazením odklonil a přelétl kostelík ve Světlé, abych se vrátil ke Kameňáku pod Rašovku. Protože jsem měl stále výšku, letěl jsem zpátky ke Světlé a k Ještědu. Minuty ubíhaly a po necelé hodině jsem vzhledem k tvrdému boji s poryvy větru pomalu ztrácel sílu. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že to nejde dolů. S nesmírným vypětím sil jsem dotáhl kluzák nad místo přistání ke kravínu. Ruce mi vibrovaly, nebyl jsem schopen dál kluzák ovládat. Když jsem konečně dostal kluzák půl metru nad zem a nechal ho vyklouzávat, jako by ze mě všechno spadlo. Začal jsem se radovat, uvolnil jsem se. Pak to přišlo.

                Byl to snad poryv nebo co. Prolétl jsem hrazdou, vyvrátil si ruku v lokti, zhmoždil pravou stranu plic, zlomil pravou ruku. Přítel Vráťa mě chtěl okamžitě odvézt do nemocnice do Liberce, což jsem po zkušenostech s podobnou jemu ode mě poskytnutou službou odmítl. Vzpomněl jsem si, jak mu na chirurgii rovnali ruku, nechali dveře otevřené a já ve vedlejší místnosti posouchal, jak ho častovali stejně příjemnými poznámkami, jako mě kdysi na chirurgii v Lounech.

                Tak jsem se objevil v našem městě v nemocnici. Po delší diskusi s doktory jsem se nechal uvrtat na nějaké dráty dovnitř. Pobyt v nemocnici byl poměrně krátký a nepříjemný, zpestřený však hned druhého dne návštěvou rodiny, která se přišla podívat, jak se jim bláznivý dědek rozmlátil. I vnuk Fanouš přišel a protože malé děti nesmějí na pokoj, stála s ním dcera dole pod vysokými okny druhého patra a čekali, až vyhlédnu. Po čtvrthodině se s manželem v hlídání vyměnili. Když přišla na pokoj, smála se. Co se děje, ptám se. Představ si, co mi Fanouš, když tě viděl v okně, povídal. Co by povídal, pomyslel jsem si. Její odpověď mě rozesmála: "Maminko, kdy děda skočí dolů?"

                A tak následkem rodinné výchovy ve stylu: Ty tady lítáš a skáčeš, neposloucháš, podívej se na dědu, skočil, skončil v nemocnici a teď má "bebí", náležitě zpracován toužebně očekával malý Fanouš skok bláznivého dědka z druhého patra nemocnice. Jestlipak bude taky brečet...