Tisíc ovcí

Dva milióny na nový dům mi banka nepůjčí, takže jsem přemýšlel, že bych koupil jeden z těch jednoduchých cihlových baráčků, co jich jsou na západním okraji města celé ulice. Snad půl roku jsem četl všechny inzertní noviny, zatrhával slibně znějící nabídky a jezdil se na ně dívat – viděl jsem za tu dobu snad třicet baráků, ale dnes už si pamatuju jen domek pana Lisnera.

   Byl kousek od výpadovky, stačilo sjet za kasárnami doleva, objet menší loučku a hned za ní stál přízemní cihlový dům, podle inzerátu to mělo být 2+1 s větší vstupní halou. Hodně dám na první dojem, a tak jsem měl radost, když jsem přijížděl; domek vypadal udržovaně, žádná ruina, která nemá větší cenu než pozemek pod ní.

   Lisnerovic domek měl obdélníkový půdorys, klasická trojkřídlá okna a sedlovou střechu se staršími bobrovkami, na předzahrádce pár řádků zeleniny a kousek trávy. Na trávě stál vysloužilý dřevěný stolek a několik bílých plastových židlí, na kterých jsme s panem Lisnerem posedávali a popíjeli kafe, když jsme dokončili krátkou, asi půlhodinovou prohlídku domku.

   „Máte to tady hezký,“ upíjel jsem opatrně horké pití a přejížděl očima po louce, přes kterou se slabě nesl hluk výpadovky. „Pěknej domek, zahrádka, proč to vlastně chcete prodávat? Stěhujete se někam?“

   „Jo. Chceme se odstěhovat na Novej Zéland.“

   „Na Novej Zéland?“

   Nic proti stěhování na opačnou stranu zeměkoule, ale podobné plány by mi spíš seděly ke studentskému párečku, který si chce rozšiřovat obzory. Pan Lisner byl usedlý padesátiletý chlapík s kalhotama na kšandách a nějak se mi nechtělo věřit, že by byl schopen jen tak všechno opustit a začínat od nuly na druhém konci světa.

   „Opravdu,“ podíval se na mě pan Lisner a v jeho pohledu bylo cítit nadšení. „Je tam hezká příroda, milý lidi a je to zhruba na stejný rovnoběžce, takže tam je podobný podnebí jako u  nás. Akorát to maj obráceně, když teď máme konec jara, tak oni mají konec podzimu.“

   „A to chcete jet i s rodinou?“

   „S rodinou?“

   „Myslel jsem jako s partnerkou…“

   Pan Lisner žil v domku s mladou holkou, mohlo jí být tak pětadvacet, hnědé vlasy a oči, tuctový obličej a deset dvacet kilo nad váhu. Nejdřív jsem si myslel, že to je dcera, ale pak mi ji pan Lisner představil jako svoji přítelkyni – když jsem ho ptal, proč v předsíni visí zarámovaná jízdenka na rychlík do Prahy, vysvětlil mi, že právě v tom vlaku se s Maruškou asi před půl rokem seznámili.

   „Pojedu já, Maruška i Žabák,“ chytil pan Lisner do náruče černého pudla se zacuchanou srstí, který poskakoval okolo. „To je celá moje rodina. Těšíš se na Zéland, Žabáku?“

   Pes zaštěkal, vytrhl se svému pánovi z rukou a vyrazil k Marušce, která vynesla z domku tác se zákusky. Žabák dělal čest svému jménu, skákal Marušce po nohou a vyrazil by jí tác z rukou, kdyby ho nedržela skoro nad hlavou.

   „Právě pánovi povídám, že se chceme odstěhovat na Zéland, Maruško.“

   „Teďka tam mají konec podzimu,“ řekla Maruška. Nevěděl jsem, jestli mluvila ke mně nebo k panu Lisnerovi, a tak jsem raději neodpovídal. „Mají tam roční období úplně stejně u nás, víte, akorát obráceně, takže teď mají podzim. Vezměte si.“

   Na květovaném plastovém tácu jako ze školní jídelny byly větrníky, laskonky a pár čokoládových indiánků. Dal bych si indiánka, ale vždycky si umažu nos i bradu od ukrutně sladké náplně, a tak jsem si vzal raději laskonku.

   „Mám hrozně ráda podzim,“ usmála se na mě Maruška a já přikývl.

   „Ale jet chceme až na jaře,“ vložil se do hovoru pan Lisner. „Teda až bude na Zélandu jaro, u nás podzim, takže dům bysme mohli uvolnit až po prázdninách. Nevadilo by vám to?“

   „Vůbec ne.“

   „Chceme na Zélandu farmařit, chovat ovce a tak.“

   Pan Lisner opět odchytil hyperaktivního pudlíka poskakujícího okolo stolu, přidržel ho před sebou za packy a přitiskl svůj špičatý nos na Žabákův věčně vlhký čumák.

   „Budeš hlídat ovce, Žabáku? Že jo? Že ti neutečou?“

   Pes vyštěkl jakoby na souhlas a dlouhým skokem přistál zpátky na trávníku. Pan Lisner se na něj spokojeně díval, pak se ohlédl po Marušce a usmál se.

   „Myslím, že se nám tam bude líbit.“

   Chybělo jen aby Marušku chytil za ruku a vypadali by jako naivní milenci, která si v duchu vybavují svůj první byt za peníze z novomanželské půjčky. Nemohl jsem to nějak pochopit a pořád jsem hledat skutečný důvod jejich náhlého úprku z docela hezkého domku na poklidném předměstí. Nebyl ten barák vlhký? Nebo byli otravní sousedi?

   „A co jazyky? Na Zélandu se přece mluví anglicky…“

   „To jsem se taky bála,“ vložila se do hororu Maruška, „ale prej se člověk rychle naučí, když musí pořád mluvit s cizincema.“

   „Já jsem byl na montážích v Rusku, ve Švýcarsku, po revoluci jsem pracoval pár let v Německu a všude jsem se domluvil. Ještě dneska si pamatuju německy a rusky – víte, jak se řekně rusky cihla?“ zeptal se pan Lisner.

   Zdvořile jsem mlčel a nechal pana Lisnera pochlubit se jazykovými znalostmi.

   „Kyrpyč. Divný slovo, co?“

   „To jo.“

   „Ale němčinu jsem nikdy neměl rád, dlouho jsme mezi němcema žil a dobře vím, že se na nás dívaj úplně stejně jako my na ty ukrajince. Nemám je rád a chci pryč z týhle země, než náš všechny skoupěj. A nejhorší jsou američani. S tou svojí angličtinou, pořád hrajou v rádiu nějaký anglický písničky, samý filmy americký a seriály.“

   „Na Zélandu televizi mít vůbec nebudeme,“ utnula Lisnerovu xenofobní filipiku Maruška. „Nebudeme ji ani potřebovat, tam je tak krásná příroda, že budem jenom sedět venku jako tady a dívat se na stromy a na krajinu.“

   „Ale tady taky nemáte špatnej výhled,“ mávl jsem rukou k louce.

   „To nic není,“ vymrštil se pan Lisner, „tam je tak málo lidí, že každej má velkej pozemek jenom po sebe. Budeme mít vlastní farmu, pozemky a do začátku tisíc ovcí.“

   „Tisíc ovcí?“

   „Zélandská vláda dá každýmu imigrantovi tisíc ovcí do začátku. Ne jako tady, kde by každej chtěl žít za státní – chceš tu být, dáme ti zemi a tisíc ovcí a starej se sám.“

   „A vy jste někdy farmařil?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

   „My tady jsme pořád jednou nohou na vesnici,“ pokrčil rameny pan Lisner. „Maruška je venkovská holka, ta bude na Zélandu šťastnější než tady v tom smradu a Žabák teprve, bude prohánět ovce, já je budu stříhat a Maruška se bude o nás oba starat.“

   Maruška se usmála na pana Lisnera tak zamilovaně, že jsem raději rychle dopil už skoro vychladlé kafe a zvedl se k odchodu. Poděkoval jsem za prohlídku i pohoštění, podal panu Lisnerovi ruku a slíbil mu, že se určitě ještě ozvu.

   „Jasně,“ přikývl pan Lisner. „Kupovat dům není jen tak. Klidně si to rozmyslete a zavolejte až budete vědět. Číslo máte.“

   Přikývl jsem, pohledem pozdravil Marušku s protestujícím psem v náručí a nasedl do auta. Měl jsem se ten den podívat ještě na jeden dům, ale zavolal jsem majiteli, že mi do toho něco vlezlo a jel domů. Vlastně už jsem po návštěvě u pana Lisnera neměl chuť cokoliv kupovat – uvědomil jsem si, že spíš než dům bych potřeboval nějakou milou duši jako byla Maruška. Asi jsem celou tu dobu odpovídal na inzeráty ve špatné kategorii.

   Pana Lisnera a jeho mladou přítelkyni jsem znovu viděl až asi za rok. Začínal podzim – na Novém Zélandu jaro – a jel jsem po výpadovce, když jsem si najednou uvědomil, že místo na louku koukám na nakrátko střižené a pečlivě udržované trávníčky lemující příjezdovou cestu k nové benzínce. A výhled na Lisnerovic domek zakrývala modrobíle pomalovaná budova myčky.

   Odbočil jsem a zastavil před myčkou. Nikdo se mi nevěnoval, takže jsem mohl v klidu vystoupit z auta, obejít betonovou boudu a podívat se, co se stalo s panem Lisnerem a jeho vypiplaným dvoupokojovým domkem. Potěšilo mě, když jsem uviděl domek na svém místě, pod odvodněným svahem benzínky zůstalo i pár desítek metrů původní, mile neuspořádané louky.

   A hlavně – na louce klečel pan Lisner s Maruškou a srpy sekali trávu pro králíky. Žabák jim poťouchle skákal na záda a odváděl je oba od práce; a vypadal šťastněji, než kdyby proháněl tisíc ovcí po Novém Zélandu. Chvíli jsem se na tu zvláštní trojici díval, ale nevšimli si mě a já je nechtěl rušit. Jen jsem se chvilku díval a pak se vrátil do auta.