Aaj, žol, žol, žol mi budě IX

„Ještě domů mi choďte,“ řekla mi moje budoucí tchyně, když jsem k nim poprvé přišla. Řekla to plaché hubené básnířce s mizerným rýmem, atletce s nohami jako ty příslovečné nohy od piána, zarputilé plavkyni, holce, která se za zakloněnou hlavou smála do nebe.

Potkaly jsme se na Páchu, dvě ženy, já jsem byla mlčenlivá na svého pejska vlečeného na laně, ona byla mlčenlivá na své miminko.

Mesaliance, jak směšné slovo tehdy. Oni, někde v rodokmenu nějaké polské barony, moc krásní lidé to jsou. I kdybych hledala v genealogii svého rodu sebevíc, tuším, že budu pořád trochu páchnout uhlířinou, lepenicí, becoky, soudkem zelí ve sklepě a škvarkami se sádlem v kameninovém džbánu. Má nejstarší dcera je krásná po nich. Až láme dech. Až láme vaz svou pragmatičností, strohostí, povrchností. Prožívá hrůzu, když mou vnučku oblečkově naladí dejme tomu do růžova, a nenajde dudlík v patřičném odstínu. HAH. (To jsem vymyslela citoslovce maximálního údivu, kterého jsem schopna.) Celá rodina mého muže neodpustila mé mladší dcerce, že je mi podobná. „Klon s klonicí,“ říká nám sarkasticky starší dcera. Mladší dcera má tendenci propukat v pláč, když čte své básně. Nahlas naříká u sentimentálních filmů. Je hubeňoučká, náchylná od malička k tomu chytat vši, exémy, různé pupínky a sprostá slůvka. Je velice půvabná. Když jsem vyrazila se svými dcerami v jejich kojeneckém, batolecím věku na rajz, všichni v okolí se svolávali: „Podívej se, to je krásná holčička.“  S omuchlávanou výskající mladší dcerkou v náručí („Jediti, jediti, ta je joztomijá“) obdivovali z dálky chladný půvab té starší.

Žena s miminkem prožila své peklo s tím nejmíň zodpovědným mužem. V opilosti řídil auto a zabil těhotnou mladou ženu. Přečkala všechno. Jeho zálety, jeho vězení, bojovala, aby ho pustili dřív. Krátké chvíle, kdy se mohla tvářit, že jsou normální rodina. Než jí zase utekl, do hospody, za jinou ženou, jinam, prostě od ní. Má už ten věk, kdy jsem si mohla myslet, že vozí dítě své dcery. Zvláštní, že se dokázala osvobodit teprve, když se zavázala jinak, daleko závažněji, dítětem.

Šly jsme vedle sebe, já s pejskem, ona s miminkem, a obě jsme mlčely. Obě nějak bolavé.  Každá jinak. Obě stejně.

Po sedmé hodině večer jsem volala sestře. Nejveselejší zpráva, kterou jsem řekla, byla ta, že pejsek má průjem, a ráno jsem třikrát lezla do vany, protože jsem bosou nohou třikrát „objevila“ hovínko.

Druhá, taky veselá zpráva, i když ne tolik, byla ta o tom, jak jsem pokusila platit v Bille platební kartou, kterou jsem opatlala zákuskem. Aspoň doufám, že to je ten důvod, proč ji třikrát zamítli. Za mnou příšerná fronta remcajících lidí. Nejtrapnější byl obsah košíku, který museli stornovat.  Plížila jsem se z Billy zahanbeně a páchla jsem na hony becoky, všemi fabričkami, které mám v rodokmenu, sádlem, všemi vlasovými zvířátky, (ani za nic nejsem schopna skloňovat slovo veš), všemi exemy, které kdy chytla moje mladší dcerka.

No, pak přišly na řadu smutnější věci, o kterých jsem vykládala své sestře. Nechcete o nich slyšet, ne, že ne? Žol, žol, mi je ze všech těch vět: „Ještě domů mi choďte.“