Pro tebe má lásko aneb běsnění

Jacques Prévert - Ta láska Ta láska tak prudká tak křehká tak něžná tak zoufalá Ta láska krásná jako den a špatná jako počasí když počasí je špatné Ta láska tak pravdivá ta láska tak nádherná tak šťastná tak veselá a tak nicotná třesoucí se strachem jako dítě když je tma a sama sebou si tak jistá jako muž v noci vědomý si svého místa Ta láska která jiné strašila že ji pomlouvali že z ní celí zbledli Ta láska vyčíhaná protože my na ni číhali Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli zapírali zapomínali Ta láska úplně celá pořád tak živá a naplňená sluncem To je láska tvá to je láska má ta co byla Ta věc každý den nová která se nikdy nezměnila opravdová jak rostlina tak rozechvělá jako pták tak horká tak živá jako léto Můžeme oba dva odejít a vrátit se Můžeme zapomenout a pak znovu spát probudit se trpět zestárnout znovu spát snít o smrti vzbudit se usmát se a smát a omládnout Naše láska zůstane tady paličitá jak mezek živější než touha krutější než paměť hloupější než lítost něžnější než vzpomínka chladnější než mramor krásnější než den křehčí než dítě Dívá se na nás s úsměvem a mluví k nám bez řečí Já ji poslouchám a chvěju se a křičím křičím za tebe křičím za sebe Tolik tě prosím za tebe za sebe za každého kdo miluje za každého kdo miloval Ano já křičím na ni za tebe za sebe za všechny ostatní které znám Zůstaň tady tam kde jsi tam kdes byla dřív Zůstaň tam Nehýbej se Neodcházej My co jsme milováni my na tebe zapomněli Ty na nás nezapomeň Jenom tebe nám dala země Nenechej nás žít chladně a temně O mnoho dále vždy a není důležité kde dej nám o sobě vědět O mnoho později na kraji lesa v pralese paměti zas vynoř se náhle z šumu a hluku podej nám ruku a zas nás spas. ...(to ranní americké pobřeží v písku zahrabané, šílenství Deana Moriartyho) Obrazárna obratníku Kozoroha ...pak mi raďte jak mám hledat génia v sobě, když hlupák se mi stále ozývá... Báseň Už neměl sílu na všecky ty potrhlosti světa... Biffa ...a mé svědomí. Tak si klidně nevěř, že stýská se mi. Nejasná Myslíš, že uvidíme ještě Štěpánku pod sněhem? Inu když budeš chtít tak ano. tančícím dětem že v řadách za sebou (a s trnovou korunou), se plazí prázdné hlavy, temné mozky, Poslední dětská křížová výprava V osmnáct čtyřicet přesně se dozvěděl od profesora Kerblíka, že mužské židovské křestní jméno na šest zní Joachym. Ozvěny ticha Pojď pryč. Courtes, Clamores. Královna kočka a princezna (automatické básně ii) (více než tisíce anonymních oken paneláků. Jo - je to pláč co sem nepatří) Tvá zeď a Tvé dveře S vědomím, sednout si ohromen na prdel. Zeď a dveře na pokraji Měsíce michale, alenko, pepo, markéto a ještě někdo na koho jsem, ač nerad zapomněl. Vám hrát, zpívat. Do uší řvát, automatické básně. Už nemám co říct. automatické básně běhat po trávě, přes rozpálené che-che city Zpět pro lepší Chtěl bych být alespoň na chvíli člověkem. Chudáci (och! já vím, že nikdy nezapomenu.) p.s. cilem teto basne neni nikoho urazit ani nijak poskodit doufam ze to pochopite.

348 dní...
ou jako minule nebo míň,
snad ti uvěří
a pujdou dál,
kde se dá dýchat
a permanentně žít.

Jsem král všech podivínů a lhářů
a můžu se vykrást.
Sebedestruktivně se nenadechnout
ostříhat vlasy
ztratit oči
nechat odfouknout si veškerý výraz z obličeje.
A odcvrnknout si bradavky
uřezat kuchyňským nožem (který před tim namaluju) si prsty levé ruky
a druhým (stejně dobrým, malovaným a ostrým) uřezat si prsty pravé ruky,
tohle všechno
a dopadat těžce na kolena
zvonit na některé zvonky
protože možná se mi někdo ozve a
nebo taky ne.
a nechci se už milovat
a nechci milovat.
Protože závidím
všem těm párum v ulicích
a v třídách
a obchodech
a lavičkách
a domech
a brigádách a lesech a cestách směrem na Litvínov a v autech a někteří
se smějí
když jim to nepřeji - proč nemůžu i já.
Byla to krádež
prachsprosté nevědění
čas plynul a někdy ne.

Já jsem královna kočka
a tucznak a malej_blazen -
velkej blazen - co plní malé skutky.
Less a všecky formy básní,
sloky, věty, slova, písmena - mrdny na požádání
co spějou ke konci těch mrtvých veršů.

V zapadajícím slunci
snažil jsem si zapamatovat všecky stíny toho pokoje
bytu - domu.
Všecky záhyby tvého těla,
když si spala já celou hodinu ti koukal do obličeje
a pozoroval ty nádherný řasy,
a ústa a krk a husté vlasy (dvou barev).
Ne nemám hlad, chtěl bych krtkův dort
a tebe celou si ohladit (pahorky dvou tvých ňader) do památníčku
zapomatovat navždy.
Jako kdybych věděl, že je to naposled.

Instantní ulice bez prášku
byl to smutný den bez tebe.

Chtěl bych zažít sílu - nepřemýšlet o tobě
A taky by mě zajímalo proč se nyní tolik děsim samoty,
když v hloubi duše, po ní prahnu.

Asi takovej_malej navyk.

/jo a teď jsem si vzpomněl...
ahoj zrzku, pamatuješ?
Jak chtěl si vyhonit pero
uznej však že v osmi (či deseti) letech jsem ještě neměl páru
o tom jak se to dělá (co to vubec znamená/i když vzrušenej si byl dost).
To už je všechno dávno pryč (dokonce i to sperma na mích rukou)
na všechno zapomenu
spláchnu se
a udělám to samý někomu jinému.
Nebo ne?
Brácho!

O! už Vám tleskám
já se směju
jak strašně jste vážní
vtipní a inteligentní.
Že vám nemohu ani sahat po kotníky
Už chčiju do umyvadla,
jelikož veřejné záchodky sežral odpoledne pruhovanej čáp.
Nacpat se všemi sračkami světa
a pomalinku polykat - v závěti/snad v zapětí si uvědomit tu veškerou tíhu lidstva.
Nakonec všecky ty zera, blazny, tucznaky, printy, lyryky, miroslawky a ja nevim jak se všichni jmenujou...
chtěl bych poslat do prdele.
Protože sám je vedu, v předních liniích - po kolena zabořenej ve sračkách.

....A pryč s tou zlobou a nenávistí (raketa už stoupá), lží, slabostí, závislostí - všechny podlosti - a nepravosti -
teď naráz vzdám veškere své lidství.

A já jsem král
a já jsem osmnáctiletý stařec
plačící si do dlaní.

A to vše co vyšlo na svět boží (koží ne?)
z mé hlavy
nejradši, bych hned zapomněl.
Na dlouhá léta usnul.

----------------------------------------------------

Když se o několik let vrátil domů
(konečně přestal/věřit/navštěvovat den co den
hlavní nádraží,
kde čekal na vlaky, že snad vystoupí-podívá se na něj
a sladce se usměje)
ho vše mrzelo
a něco víc
a něco míň.
Hold tak jak už to v životě bývá
si zlomenou tužkou
škrábal na krabičku od cigaret
poslední žalmy svých očí.
Byl-li moudrý,
přestal s veškerou tíhou
naráz se jí zbavil.

Teď už jenom čekám na zastávce a moknu
den co den přemýšlím
zda to nebe nademnou pláče - či shazuje mi štěstí.

Jsem nešťastné dítě ulice
(pozor citace!)
A to byl konec sběratele topolů, v našich časech.

(och! já vím, že nikdy nezapomenu.)

---