Jen já a noc III.

Dýchala zrychleně. Zřetelně jsem slyšel každý nádech a každé buch buch v jejím spánku. Jasně jsem cítil její strach. Ne příliš velký, ale přece jen strach. Ležel jsem,víčka pevně u sebe. Dveře nechala otevřené, zatajila dech a šesti rozhodnými kroky přistoupila ke stolu a s tichým cinknutím na ni postavila sklenici s vodou. Vymrštil jsem se a chytil ji za zápěstí. Zaječela a pokoušela se mi vysmeknout. Cítil jsem tu krásnou vůni strachu, bolest z drceného zápěstí, touhu osvobodit se. Viděl jsem se nadechuje, žíly na krku naběhnuté, jak lačně vsává vzduch do plic, připravuje se k ohlušícímu křiku, kterým by přivolala pomoc. Jako ve snu, pozoroval jsem svou levou ruku, jak se elegantně zvedá z pokrývky, opisuje ve vzduchu oblouk a jediným dlouhým pohybem rozdrápává ten bílý krk, ty modré naběhlé žíly, pozoroval jsem její nevěřící oči, když se jí z úst místo srdcervoucího křiku vydralo jen tiché hlesnutí a když uviděla krev, která vystřikovala a vpíjela se do bílého nemocničního prostěradla. Zavrávorala, já ji však stále držel za ruku, přitáhl si ji k sobě a ona, stále v němém úžasu, mi spadla do klína a její zrak pomalu vyhasínal. A pak už bylo jen slyšet její srdce, jak bije stále pomaleji a pomaleji...až bylo najednou ticho, jen z chodby doléhaly vzrušené hlasy a zvuky běžících nohou. Někdo vběhl do dveří a hrozivě vykřikl. A najednou, když její srdce přestalo bít, mě napadlo, že něco není v pořádku. Něco tady chybí. Byl to zvuk mého dechu. A mého srdce.

(pokračování)