Víla

Víla noci

A soumrak padal na vesnici. Stíny se pomalu prodlužovaly a vytvářely strašidelné obrazce na okolních domech. Mraky rychle pluly po obloze a ten starý pán s prošedivělým vousem, co si hrdě nechá říkat Měsíc, stačil slabě osvětlovat cestu. Vítr se proháněl v těch nevysokých alejních ovocných stromů stejně jako ohýbal vysoké borovice v blízkém lese. Nerušen tu stál kostel, jež pamatoval dlouhá léta nedostatku i ty kratičké okamžiky blahobytu a bohatství, stejně jako se na něm podepsaly chodidla, dlaně a nářky těch zástupů věřících, co stačily projít jeho branou. Zpíval si jazykem církevním tichou modlitbu za ztracené duše, obrácen oltáři k jihu, ale myšlenkami směrován k Bohu. Volil jednoduchou skladbu slov, melodií i proseb, věda, že Bůh rozumí i tomu nejprostšímu přání. Za dlouhý, horký den se jich nastřádalo požehnaně a jen za tu kratičkou noc musel stihnout všechny správně vyřídit. Měl dost práce… Ale zase ne tolik, aby si nevšiml závanu bílého větříku seslaného z hvězd po mostu z měsíčního světla. Ladně seskočila na zem, chodidla ani stébélko trávy neohnula. Závoj tkaný z nejjemnějších stříbrných pavučinek se lehce snesl za ní. Kostel omámeně vydechl. Polekaně zbystřila. Opatrně se rozhlížela po paloučku před kostelem, ale nic mimo nočních tvorečků a hvězdiček nad hlavou nerušilo posvátný klid. Kostel počal opět hrát svou píseň a dívka se roztančila nevídaným tancem. Každý její pohyb, každý její skok a každá otočka měla v sobě cosi nadpozemského, krásného a zmateného zároveň. Bylo v něm tolik vědění, touhy a žádosti, že kostel zapomínal dýchat při pohledu na to Boží dílo. A nebyl sám. V té trávě nalezl tu noc pelíšek i mladík pozdě se vracející z nočního flámu s přáteli. Mohlo mu být tak devatenáct. Nad pevným jemně klenutým čelem se černaly konečky vlasů. Modré oči mu rámovalo husté černé obočí tak dokonale vytvarované. A ty rty… Ani malíř by lepší nevytvořil. Tak tenhle mladý muž, životem zklamaný ležel lehce oddechujíc na měkké trávě, spánkem zmožen právě ve chvíli, kdy se z hvězd rozhodla sestoupit bílá panna. Měsíc snad schválně posvítil mu do očí mocný proud světla. Ačkoli byl trošku podnapilý, ta ruka světla vykonala správně svou práci a on procitl. Bez hlesu sledoval to představení, až si byl zcela jist, že jinou, než tuhle krásnou pannu už nikdy v životě milovat nebude…

A chodil tam každou noc. Vynechával noční pánské jízdy za dívkami na taneční zábavy, do práce na pole chodil každý den zasněný, a i rodiče všimli si té nenadálé změny v chování jinak nezvedeného chuligána. A ty noční výlety pravidelně naplňovaly ho poznáním. S úderem dvanácté hodiny půlnoční jedna z malých hvězd v souhvězdí Velkého vozu znenadání zablikala a od té chvíle začal mlžný opar sestupovat po hladké skluzavce ze světla Měsíce sestupovat až na zem. Každou noc stejný tanec, každou noc stejná víla… A stejná láska v opojení věčné nenaplněnosti. Tu se jednu noc rozhodl, po roce váhání, zloby z beznadějnosti, a toužebném očekávání noci, že konečně udělá krok správným směrem. Osloví ji. Netušil však jediné, že víla dávno vybrala si jej pro jeho ohromný smysl pro spravedlnost, čest a umění žít. Každou noc kradla se ze svého skleněného zámku na vzdálené hvězdě, aby mu mohla předvést tanec lásky a vášně. Přivábila ho k sobě takovou silou, že sama bála dotknout se toho pouta. Nedočkavá, kdy už mu nebude stačit jen vidět ji. A dočkala se.

Závoj tmy pohltil vesnici, ponocný odhlásil půlnoc, kruh světla dopadl před kostel a sestoupila krása z nebes. Cítila, že dnes to bude konečně jiné, předvedla se proto tak, jak ji Bůh stvořil. Celé své vystoupení absolvovala zcela nahá. Tentokrát už nevydržel. Vyskočil ze svého úkrytu, sevřel pevně v náruči to tělo a nehodlal ho pustit. Svět se s ním točil, hlavu přepadávaly mrákoty, ale on držel. Kolena se mu podlamovala, špičky prstů brněly, ale nehodlal se vzdát. Oči ho pálily, stehna se třásla, ale byl neoblomný. Pak rázem, jak mávnutím kouzelného proutku všechno ustalo. Začalo svítat a on stále tiskl k sobě dívku. Dívku s očima smaragdovýma, rty růžovými a s vlasy jak posečená sláma. Tělo bohyně se vysmeklo z jeho náruče. Podívala se na něj takovým tím zvláštním pohledem a když otevřela ústa rozezněla se kolem něj kouzelná nebeská hudba.

"Přišel jsi, aby si mě vysvobodil?"

"Přišel jsem, abych tě unesl a strávil s tebou celý zbytek života."

"Nestrávíš se mnou celý zbytek života, ale když se budeš snažit, tak s tebou zůstanu až do konce života svého!"

"Samozřejmě má paní, co však toto rozhodnutí obnáší?!"

"Už teď mě budou v mém paláci postrádat!" smutně se obrátila. Věděla, že déle se jí nikdy nepodaří zůstat nežli krátký lidský rok.

"Přijdou si pro mě a zabijí mě, ale já jsem ochotna s tebou ten čas strávit, protože tě miluji a nechci už jiného. Ani bohatého, ani mocného."

"Ani já už nechci jinou než tebe, vílo moje nejkrásnější!"

"Musíš mi však slíbit jedno!"

"Cokoli, lásko!"

"Nesmíš mě žádnou noc opustit a nechat samotnou!"

"Takový lehký úkol ani není úkolem, ale spíš potěšením," pousmál se krátce. I jí se rty roztáhly do úsměvu, však ale smutného a oklamaného. Ti lidé mají ale ve zvyku slibovat pod návalem emocí tolik nesplnitelného. A on zcela pod kouzlem její vyzařované lásky přikyvoval bez rozmyšlení. Uchopil něžně její tvář do dlaní a políbil ji na božské rty. Líbal a líbal až upadl do hlubokého opojení z nečekaného štěstí. A líbali se až do doby, kdy slunce stálo vysoko nad obzorem a pálilo k nesnesení. To konečně padli si do náručí a pak zaklesnuti do sebe sestupovali dolů do vesnice s jasným cílem vystrojit si co nejdříve svatbu.

Nebyla ale tak šťastná, jak zpočátku vypadala. Nacházela stále víc nedostatků na svém nastávajícím, které ale nehodlala měnit, protože měla stále na mysli tlačivý účinek času, kdy by jakýkoli zásah do jeho osobnosti mohl zanechat nesmytelné stopy. Až v den svatby hodila vše za hlavu a oddala se zcela svým novým smyslovým prožitkům. Takovou veselku ještě vesnice nezažila, toho jídla až se stoly prohýbaly, toho pití až sklenice přetékaly a toho veselí až lidé ze židlí padali… A pak nastala noc. Ta první - svatební. Jenže novomanžel měl povinnosti vůči přátelům, se kterými se rozhodl zapít svobodu, opil se jako dřív a odvyknuv alkoholu snad ještě víc, usnul pod stolem a v noci se domů nedostal.

Kohout zakokrhal. Jednou, dvakrát, potřetí… Z pod stolu drápe se ušmudlaná hlava. Podrbal se za uchem, přemýšlel, co se asi stalo. Odcházel pomalu na statek svých rodičů, nechápaje, co vůbec dělá v těch svátečních šatech. Maminka spráskla ruce, když viděla to dopuštění a tatínek láteřivě zanadával.

"Co děláš holomku, že se nestydíš. Kdes měl dnes ráno být?"

"To bych také rád věděl tatínku!"

"A kde máš svou manželku?"

"Koho?"

"Vždyť on si ani maminko snad nepamatuje, že se včera ženil!"

"Můj Bože!" chytil se za hlavu a co mu nohy stačily, utíkal do chalupy, kde měl se svou ženou po svatbě bydlet. Okno bylo dokořán otevřené, postel neustlaná, všude se válely cáry svatebních šatů nevěstiných, ale sama nevěsta nikde. Jen na posteli ležel malý sametový modrý váček. Otevřel ho a vysypal si obsah na dlaň. V záři dopadajícího slunce se mu tam zaleskly kamínky s diamantovým skleněným leskem. Takové nikdy neviděl. Přidržel si jeden z nich blízko u oka a zahlédl v něm krvavou skvrnu. Vzal si jiný a v něm spatřil vlnu slaměných vlasů. Zvedl třetí a zatřpytla se v něm slza…

KONEC