Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seReportáž z Rumunska
07. 12. 2020
11
28
780
Autor
K3
Dostal jsem se tam čirou náhodou, jakožto člen turistického oddílu Lokomotiva Kolín. Pamětníci vědí, že to znamenalo jízdu vlakem téměř zadarmo...
Každý den večer jsem si zapisoval, co jsem viděl a co jsem prožil. S drobnými úpravami předkládám. Píše se rok 1979.
V Constantě na Mamaii
Stany jsme si postavili v místním kempu. Bylo to tu přecpané, doslova hlava na hlavě, takže jsme si je museli postavit každý zvlášť. Výhoda byla, že se zde neplatilo.
Spolu se mnou přijela jedna rodina a starší pán. Ten měl velikou smůlu hned první den. Kdosi mu ukradl peněženku se všemi penězi i s doklady. Sháněl ji marně a nepomohla mu ani policie, se kterou se stejně nedomluvil. Nakonec jsme se na něj společně složili z vlastních peněz.
Rumunská děvčata jsou většinou snědší a trochu baculatější než naše. Mají krásné černé vlasy a hnědé oči, a umí se hezky smát. Nejsou ale hezčí než ty naše.
Rumuni nemají ani lepší cigarety a zmrzlinu než my, natož pivo.
Zato jsou zdatní obchodníci. Prodávají všechno, co kdo dokáže vyrobit a vypěstovat, ne jinak než s vlastní přirážkou. Kolikrát jsem si říkal, že nikde na světě se tolik nešidí jako na Mamaii. Pivo za čtyři padesát Lei šikovně prodají až za osm a nedokážete jim to vyvrátit. Často šidí tak okatě, až je to roztomilé. Oni si zkrátka myslí, že si výši spropitného mohou určovat a slušně o ně žádat sami. Nemůžete přitom nic dělat, protože to neumíte rumunsky vysvětlit. Myslíte si třeba, že se naučíte pár slov po jejich, aby si mysleli, že jste Rumun, ale oni vás ihned prokouknou.
Já jsem si na ně přeci něco vymyslel. Platil jsem akorát.
Jenom chvíli po tom, co jsem svůj stan postavil, objevila se mladá holka a zamířila přímo ke mně. Byla opravdu hezká a náramně sexy. Měla na sobě džíny a tričko s americkou vlajkou s různými znaky hippies. Stan jsem měl ještě otevřený, svítilo do něj žhavé slunce, snad se chtěla pozvat dál, nevím. Začala na mě mluvit anglicky a to byl můj konec. Coby samouk jsem sice měl určitou slovní zásobu a znal nějaké věty, ale vyslovit je nahlas jsem se neodvážil, abych se nezesměšnil. Bezmocně jsem pokrčil rameny a nechal ji odejít.
Zatímco ostatní trávili většinu času na pláži koupáním a sluněním, já se snažil co nejvíc vidět a poznat. Hned zkraje jsem ale udělal něco, co dělají všichni suchozemci prvně u moře. Ochutnal jsem vodu, jestli je skutečně slaná.
Byla.
Prostor v moři pro koupání byl přísně omezený bójkami, a jestliže někdo plaval dál, přivolal ho ostrý hvizd protivné píšťalky. Sám jsem to párkrát zkusil... Takže jsem se pravidelně koupal pouze krátce ráno před snídaní a večer před večeří, když už tam skoro nikdo nebyl.
Jednou jsem zkusil vyplavat do volného moře mimo pláž. Plaval jsem dlouho a pořád se mi zdálo, že jsem u břehu. Po dlouhé době jsem se otočil a plaval zpět, načež jsem měl zase dojem že mě proud odnáší dál na moře. Až jsem pomalu začal propadat panice. Když jsem konečně doplaval na břeh, uznal jsem, že práce plavčíků určitý smysl má.
Mamaia je letovisko na severovýchodním okraji historického města Constanta. Po obou stranách hlavní cesty vedoucí k pláži mají drobní prodejci své stánky. Převládají typické zvuky rozmanitých fléten a píšťalek. Znějí ze všech stran a kupodivu nejdou na nervy. Mají vysoké tóny a kdo má rád orientální hudbu, bude poslouchat, neboť ji připomínají. Rumunská hudba je vůbec hodně orientální, ale zase ne tolik, aby byla čistě orientální. Není ani západní, ani východní, je čistě Rumunská. Převládá Panova flétna, která rumunskému folklóru vévodí. Na tržnici tyto flétny prodávali všude. Rumuni je nazývají po svém, nai. O vzniku tohoto nástroje kolují různé pověsti. V Rumunsku nástroj nejvíc proslavil Gheorghe Zamfir. Dokázal se dokonce vyšplhat na čelní místa světových hitparád. Ve městě byly k dostání hned dvě LP s tímhle umělcem. Koupil jsem si obě, i když měly obaly z obyčejného kartonu a k nim malou červenou flétničku, na kterou mi mladý Rumun vyřezal slovo Romania, a na památku Panovu flétnu.
Ve městě jsem si pořídil dvě obyčejná jednobarevná bavlněné trička. Pro mě to byl poklad, protože v té době u nás v Československu bavlněná trička bez nevkusných vzorů neexistovala. Naproti tomu ode mne chtěl kdejaký Rumun odkoupit nebo vyměnit moje džíny, poctivé vystáté v pražském Tuzexu, a hezkou pronikavě červenou nákupní tašku z NDR.
Poblíž pláže bylo letní kino. Prohlédl jsem program filmů a upoutal mě hudební film The Last Waltz, který režíroval, pro mě tehdy ještě neznámý režisér Martin Skorsese. Hráli ho dvakrát v jednom dni a po přečtení jmen účinkujících jsem byl doslova nadšený. Rozlučkový koncert skupiny The Band s mnoha významnými hudebníky a zpěváky jako Neil Diamondem, Dr. Johnem, Van Morrisonem, Joni Mitchellovou a zejména Bobem Dylanem. Všechny jsem viděl naživo poprvé. Film měl pro mě takovou cenu, že jsem si koupil automaticky lísky na obě představení. Na Mamaii v letním kině mělo promítání neskutečnou atmosféru. Ač se promítalo pozdě večer, první řady obsadily romské děti, aby ho doprovázely svým štěbetáním a dodávali mu tím punc. Nezapomenutelný zážitek.
U nás jsem ten film viděl až někdy v roce 2020 v televizi; opravdu pokrok.
Kapitola sama pro sebe jsou rumunští řidiči. Autobusy jim jdou špatně řadit, a vy máte pocit, že se vám pod nohama roztrhne podlaha. Měl jsem dojem, že s nimi zkrátka jezdí, dokud to jde, aniž by se nějak zvlášť věnovali údržbě.
Se zvláštní rozkoší se vyžívají v používání klaksonů. Snad znějí o něco tišeji než u našich vozů a oni, jako kdyby chtěli handicap vyrovnat, troubí do nekonečna jak šílení. Na každém kroku a třeba zcela bezdůvodně. Občas mi šly hrozně na nervy. Kde by náš řidič trochu zpomalil, nebo se vyhnul, Rumun zatroubí, a místo aby zpomalil, ještě přidá a má z toho hroznou radost.
V Rumunsku jsou vůbec řidiči bezohlední. Víc než u nás. Jedou rychle a snad by vás i přejeli, kdybyste neuskočili. Tvoří zvláštní kastu, které se snad vyrovnají jen jejich kolegové z trolejbusů. Ti jezdí opravdu rychle. Na plný plyn se řítí do stanice a teprve před ní, na poslední chvíli se nad vámi smilují a dupnou na brzdu. Rázem se ocitnete v náruči nějakého Rumuna, který je na podobné excesy už zvyklý a nijak ho to nepřekvapí. A naopak, když se řidičovi z neznámého důvodu nechce zastavit, ani nezastaví, ačkoliv spousta cestujících huláká, že zastavit má.
Cestující jsou již před nástupem nervózní a v momentě, kdy autobus zastaví, řítí se o překot dovnitř jako parta pubertálních mladíků a bojují o místo. Ti co se nevejdou dovnitř, visí na schůdcích jak hrozny vína a řidičovi to je jedno. Teprve za jízdy se hrozen postupně vstřebává dovnitř, až zmizí.
Pokud v autobuse není velký nával, jsou cestující ukáznění a řádně platí jízdenky. Snad je to proto, že jsou pod pravidelnými kontrolami revizorů. Při placení jízdenek jsou tak horliví, že nastoupí-li z opačné strany, než na které je průvodčí, prodírají se skrz ostatní přes celý autobus a snaží se k němu za každou cenu dostat, aby si náhodou někdo nemyslel, že chce jet načerno. A to i pokud příští stanici vystupují.
Když ale nastupuje cizinec se zavazadly, nemají trošku slušnosti, aby mu pomohli.
Na různých důležitých místech, jako například před hotelem či u nádraží, jsou zavedeny jakési hydranty, pítka, která vás v tom neutuchajícím vedru osvěží.
Constanta je historické město. Nejvíc se mi líbila nejstarší část s mešitou. Často jsem z povzdálí pozoroval ty, co vcházeli dovnitř. Lákalo mě vejít s nimi a pozdravit jejich odlišné náboženství, ale měl jsem strach. Asi jsem udělal dobře; nevím, jak by se na mě dívali.
Neoslnil mě naopak bulvár, hlavní příjezdová ulice s bilboardy, na kterých byl vyobrazený Nikolae Ceausescu a poutače na cvičené delfíny. Ty byli pro někoho veliké lákadlo, kterému se nedalo odolat. Mně ale cvičená zvířata nic neříkají.
Nepříjemný byl jiný zážitek.
Na jednom místě v malebné uličce poblíž mešity zmrzlinářka dotočila zmrzlinu a opustila na chvíli svůj zmrzlinářský automat, aby došla pro další náplně. V tu chvíli se objevil veliký houf Romů. Dětí i dospělých. Měli na sobě barevné, křiklavé oděvy připomínající kroje. Umouněnýma rukama začali zbytky zmrzliny vybírat. Asi byli tolik chudí, že si ji nemohli koupit. Brzy měli obličeje i uši celé ušpiněné. Paže, jimiž z nádob zbytky vybírali, měli umazané až po lokte. Záhy si je začali olizovat. Kolem se mezitím srocoval hlouček zvědavých lidí. Někteří se smáli a jiní zase kroutili hlavami. Zanedlouho se objevila policejní hlídka a sjednala pořádek.
Constanta je krom jiného přístavní město s velikými zámořskými loděmi. Rozhodl jsem se propašovat do přístavu. Vedla tam spousta silnic a cest, dokonce i vlak. Bylo to spletité a nevěděl jsem kudy kam. Všude se tyčily obrovské stožáry a komíny.
Nakonec jsem se rozhodl pro cestu do doků, kde se prováděly opravy lodí. Cesta vedla přes dlouhý, úzký kovový most. Na jeho začátku byla vrátnice, u ní stál voják se samopalem a bodákem a divně na mě koukal. Dlouho jsem se neodvažoval vejít. Když jsem viděl několik, do civilu oblečených Rumunů, jak prošli a nic se nedělo, dodal jsem si odvahy. Řekl jsem si buď, a nebo. Ani voják, ani hlídka si mě nezavolali. Prošel jsem tedy až doprostřed, kde byla kovová vrata s mříží. Byla zavřená. Ohlédl jsem se k vrátnici a kupodivu se sama otevřela. Na konci mostu byla další strážní budka a opět voják s automatem. Ani tentokrát si mě nikdo nevšiml. Tak se stalo, že jsem vešel do hlídaného objektu přístavu. Procházel jsem se mezi obrovskými lodními trupy, pod neuvěřitelně vysokými jeřáby a spoustou kladek. Šel jsem velikými halami, kde byla spousta dělníků. Všechno mi to připomnělo Ocelové město Julese Verna. Zdálo se mi, že celý přístav nemohl trpět nedostatkem dělníků. Všude se to jimi jenom hemžilo. Pohybovali se po halách jako mravenci a stejně jako u nich jsem měl dojem, že každý ví, co má dělat. Všechno jsem si fotil, ačkoli zde byly vyobrazeny zákazy. Haly, jeřáby, lodě, most. Samozřejmě jsem měl strach, že mě někdo zastaví a bude mě chtít třeba legitimovat, ale měl jsem štěstí. Víc než rozumu. Nestalo se nic a já opět vyšel ven. Asi opravdu platí, že odvážnému štěstí přeje.
Při zpáteční cestě přes most byla mřížová brána zavřená. Pokusil jsem se ji ručně otevřít, ale nepodařilo se mi to. Počkal jsem na dělníky rovněž odcházející z doků a teprv až nás bylo víc, brána se otevřela.
Připadal jsem si volný a svobodný.
Jednou jsem šel podél moře a uslyšel střelbu. Záhy jsem spatřil celé čety vojáků bojujících proti sobě. Stříleli a házeli cvičné granáty prakticky mezi lidmi jdoucími po břehu. Odděleni byli pouze obyčejným drátěným plotem. Žádná výstražná cedule s vyznačením vojenského území. Neznalého místních poměrů, jako jsem byl já, to samozřejmě zaskočilo. Nevím, zda šlo o skutečné vojáky, či o nějakou hru.
V Constantě je veliká tržnice s ovocem a zeleninou. Prodávají jak mladí, téměř ještě děti, tak staří. Je tam k dostání všechno možné a ceny jsou různé, většinou podle dohody a kvality zboží. Zde jsem se stal též součástí malého příběhu. Ulice kolem byla dlouhá a vedla do prudkého kopce. Na jeho úpatí kráčela stařena táhnoucí za sebou dvoukolák naložený starým papírem. Ona byla živá smrt. Vrásčitá jako dubová borka, na sobě staré špinavé a otrhané oblečení, místo nohou hůlky. Její náklad by byl i pro zdravého člověka fuškou a ona ho chtěla sama vytáhnout. To se jí nemohlo podařit. Byl to hotový stoh a tyčil se nad ní jak hora. Měla ho ale perfektně vyvážený. Postupovala nepatrnými krůčky, centimetr za centimetrem vpřed, a zdálo se, že ji váha nákladu přemůže a začne táhnout zpět. Veškeré své úsilí soustředila na dopravení nákladu jako zapřažená kravka. Ruce natažené, záda ohnutá, hlavu nakloněnou k zemi. Byla obutá do starých bačkor a její skelné oči byly upřené na silnici před sebou. Nějakou dobu jsem ji pozoroval. Když spatřila křižovatku, zahlédl jsem v jejích očích strach. Bála se, že neprojde. Ačkoliv kolem chodilo množství lidí, za celou dobu si jí nikdo nevšiml. Podívali se, zakroutili hlavami a šli dál. Bez zájmu. Bez soucitu. Trochu mě přitom mrazilo. Stařena byla svým vzezřením až odpudivá, ovšem dřela se a nikdo jí nepomohl. Hlouček dětí obíhal kolem a jedno z nákladu dokonce drze vytrhlo časopis a s vítězným křikem uteklo.
Svědomí mě nutilo něco dělat.
Čekal jsem, až dojde ke křižovatce, a byl jsem zvědavý, co bude dělat. Náhle zastavila a obcházela náklad. Jakoby sbírala nové síly. Utahovala množství řemínků a provázků, které náklad zpevňovaly. Pak se chystala znovu vzepřít a táhnout. Já už se na ni nemohl dívat. Vstoupil jsem do vozovky před ní, a posunkem ji zastavil. V první chvíli si myslela, že ji chci o náklad připravit, a v jejích očích jsem uviděl záblesk zlosti. Napřáhla ruce na obranu, ale když jsem jí podal svou tašku a ukázal střídavě na držadlo vozíku a na sebe, pochopila, že jí chci pomoci. Vzala tedy tašku a já se chopil nákladu. Prudký kopec jsem snadno vyšlapal. Na křižovatce jsem jednoduše vstoupil na hlavní silnici a mávnutím zastavil provoz. Některá auta začala troubit. Stařena mezitím obíhala kolem nákladu a cosi radostně mumlala. Když jsem odbočil do klidné uličky, kam ukázala, a nebyl v cestě další kopec, zastavila mě a chtěla mermomocí dále táhnout sama. Bylo jí stydno. Nechal jsem káru být, vzal jsem si od ní zpátky tašku a rozloučil se. Podala mi ruku, vykřikovala multumi multumi a při tom se ukláněla.
Zajímavým způsobem se v Rumunsku připravuje černá káva. Odměřené množství nasypané a zalité horkou vodou v měděných konvičkách se dál zahřívá tím způsobem, že se konvičkou pohybuje krouživými pohyby v horkém, neobyčejně jemném písku tak dlouho, dokud káva nevoní jako čerstvě upražená a umletá. Teprve až napění, nalévá se do předehřátých šálků. Snad je tento způsob přípravy zděděný po Turcích, nevím, ale káva takto připravená má výbornou chuť.
Obdivoval jsem rumunské pekaře. Zdálo se mi, že tolik preclíků, placek, palačinek, koláčů a dalších roztodivnýh druhů pečiva jinde není. Navíc je pečené nebo smažené přímo před vašima očima a vy se necítíte nijak obelstěni a podvedeni špatnou kvalitou. Když jsem si vzpomněl na pekařské zboží u nás doma, bylo mi smutno.
Ani cukráři nezaostávají. I jejich sortiment je velmi pestrý. Převládají čokoládové výrobky, které připomínají doma pečené vysoké dorty a jsou velmi chutné. Při současném množství kakaa a čokolády u nás, jsou takové dorty pro mlsné Čechy malý zázrak. Jeden zákusek průměrné velikosti vám bohatě stačí, neboť jsou veliké jako naše tři a stojí za to. Zvlášť k té skvělé kávě to byla doslova pochoutka. Chodíval jsem do kavárny asi obden a chvíle strávené uvnitř byly pro mě velmi příjemné. Oplatky a sušenky prodávající se v obchodech ale nemají valné obaly. Jsou nevýrazné a nelákavé. Obaly všeho zboží nejsou na patřičné úrovni.
Podobné to je s lahvemi. Například vodka, kterou jsem si koupil, měla uzávěr pouze z tenkého aluminia; takové u nás mívala v té době vincentka. Po otevření se nedala opět zavřít, takže jsem ji musel co nejdřív vypít.
Rumunská jídla nejsou špatná. Horší je to s obsluhou. Je proti nám podprůměrná. Vůbec celkově stolování tu nemá úroveň. V podniku 1. cenové skupiny místo objednaného bifteku přinesou kus hovězího na polévku, které se nedá rozříznout, natož rozkousat. Obloha jenom miska se salátem z rajčat, paprik a okurek. To je vše. K bifteku přinesou pár vařených brambor. Host to chce troch spláchnout pivem, aby si spravil chuť, a sklenky jsou ohmatané a ani trochu křišťálové. Pivo samo o sobě je kyselé, kořeněné, špatné. Talíře jsou rovněž špinavé a příbory jsou jako u nás v obyčejné nádražní restauraci. Neexistuje ochota a hbitost personálu. Je ležérní a o profesionalismu se nedá mluvit. Za takový biftek s polévkou a jedním pivem jsem zaplatil čtyřicet Lei. U nás by to stálo nejvíc patnáct korun a to ještě v obyčejné hospodě. První třídu si tam připisují kdejaké pochybné podniky, ba dokonce i kiosky. Nevím, podle jakých směrnic se řídí, zdálo se to až nepochopitelné. Nerozlišují poháry na pivo a na limonádu. Pivo občas dostanete do dlouhých gotických pohárů, nebo do baňatých sklenek na víno. A ke všemu na jídelním lístku najdete v kolonce pro ceny místo ní tři vykřičníky.
Zajímavá je pracovní doba zaměstnankyň úklidu. Zatímco v obchodech se většinou prodává od 8.00 do 12.00 a od 16.00 do 20.00, uklízečky mají směny v noci. Jsou všude po městě a zametají za svitu lamp. Stávalo se mi, při návratu pozdě v noci, že slyším podivný šum a viděl při něm míhání těl. Byly to právě uklízečky, které mechanicky seřazené v řadě vedle sebe zametaly jako stroje. Odpadky podle moře nechávaly také až na pozdní večer, když turisté odešli. Vytvořily řadu napříč pláží, každá vybavena holí, z jejíhož konce trčel dlouhý hřebík, jimž při pomalé chůzi napichovaly všechny odpadky a poté je z hřebíku odstranily do závěsné nádoby za pasem a později do kontejnerů.
Ráno sbírají ulity čarovných tvarů a barev, které potom příležitostně prodávají.
Jednoho slunného dne jsem si zajel na výlet do městečka Medgidia. Leží na řece, vzdálené asi třicet kilometrů západně od Constanty. Vypravil jsem se do něj, abych poznal docela obyčejné městečko bez turistického balastu. Udělal jsem dobře. Nebyly tu žádné načančané okázalosti jako v letoviscích u moře, které jsem nesnášel. Prošel jsem ho celé. Okrajové části města se střídají s domy se zahrádkami. Mnoho jich má orientální prvky. Ve městě je i minaret. Dlouhé uličky topené v zeleni zahrad jsou půvabné. Nejvíc mě na tom městě zaujalo náměstí, jehož střed byl vlastně střízlivý park. V parku byly lavičky a pergoly. Kolem dokola domy s obchody. Často nové obchody byly moderně vybavené. V jednom jsem si koupil čínského draka z porcelánu.
Když jsem šel přes most, viděl jsem dole tábořit Romy. V řece měli naopak trénink vodáci s kánoemi a kajaky a to byla barevná podívaná.
Zašel jsem i do kostela. Prohlédnout si jej. Bylo tam několik starších žen, které v něm právě pekly různé cukroví, což mě překvapilo. Jedna ke mně přistoupila a tázala se mě, zda nejsem Rus. Odvětil jsem, že jsem Čech. Její chování se hned změnilo. Začala se usmívat a nabízela mi cukroví. Jiná přinesla láhev vína a musel jsem ho sklenici vypít. Všechny byly milé. Na odchodu mi ta první věnovala ohromnou broskev. Podali jsme si ruce. Hned potom jsem se do broskve zakousl. Byla báječná.
Na Mamaii jsem pravidelně běhal. Ráno před snídaní kratší úsek a večer před večeří obvykle 10 km. Běžet deset kilometrů po pláži kolem moře, jednou nohou v moři a druhou v písku na břehu, je zážitek. Ráno jsem vybíhal kolem šesté, akorát vycházelo slunce. Sport spojený s nádhernou podívanou na osluněné moře a na racky s kormorány, to je něco.
V písku poblíž pláží jsou všude olivovníkové háje. Rád jsem se jimi bezstarostně toulal a ty zdánlivě obyčejné stromy mi uhranuly. Jsou krásné. Jejich plody v té době u nás nebyly k dostání a ochutnal jsem je poprvé až po naší něžné revoluci.
V Mangalii
Do campingu v Mangalii jsme se přesunuli 30. 7. Kolem města je několik turistických letovisek. Všechny názvy mají něco společného s planetami. Venus, Mars a další. My jsme byli v Jupiteru. Náš camping měl speciální název Zodiac. Přístup do něho byl odlišný než na Mamaii. Platilo se, ale stejně to nebylo moc platné. Přesněji, nechtěli nás vpustit pro nedostatek místa, kterého ovšem bylo habaděj. Pomohl až balíček českých karet, který jsme darovali recepčnímu. Typická ukázka východního vydřidušství.
V Rumunsku bylo zajímavé sledovat žebráky. Setkal jsem se s nimi nejednou. Poprvé hned za hranicemi ve chvíli, kdy náš rychlík na okamžik zastavil. Přiběhlo několik skupinek dětí, které k nám vztahovaly ruce. A to už jim někteří cestující házeli různé cetky, bonbóny, lízátka a desetníky. Nikoliv ze soucitu či z pochopení dětství, nýbrž z divadla, které za odměnu předvedly. Děti všechno sbíraly s takovou horlivostí, až se mezi sebou začaly prát. A to bylo přesně to, na co cestující ve vlaku čekali. Na cirkusové představení ubohých dětských zvířátek, přičemž sami vypadali jako hyeny, které to v nich sami vyvolávaly. Co to je, smát se, jak se děti perou o bonbóny? To ještě nebylo žebrání. Ve skutečnosti to bylo nevinné škemrání, podobné našemu: „vojáčku, dej mi odznáček.“
Pak se ale u vlaku objevil dospělý muž vykřikující poníženě prosebná hesla a též začal natahovat prosebně ruce. To nebyl hezký pohled. To žebrání bylo. Trochu mě při něm mrazilo.
Setkal jsem se s nimi i v Constantě u jednoho moderního podchodu. Například tam seděla malá, napůl nahá Romská holčička. Jednu odhalenou paži měla v sádře a nohy černé od bahna. Jednu měla podivně zkroucenou pod sebou. Zdravou ručkou se neustále křižovala, před kolemjdoucími se ukláněla, na zemi starou čepici na drobné. Na první pohled velmi dojemné, nebýt toho, že za malou chvilku byla úplně jinde…
Dnes jsem se setkal s něčím podobným před nádražím v Mangalii. Před dvoranou, opřený o zeď, ležel starý muž bez nohou. Měl-li nohy, či neměl, byla otázka. Spíš bych řekl, že to byla fikce. Za určitý čas totiž zmizel, a když jsem se rozhlížel, kde je, spatřil jsem, že leží asi o dvě stě metrů dál. Jakým způsobem se do toho místa přesunul, to vážně nevím. Je fakt, že kdyby je měl, jak jsem si to myslel, musel je mít nějakým zvláštním způsobem poskládané a ohnuté pod sebou v rozšířených nohavicích. I tak by to byl mistrovský kousek. V rukou držel nádoby na milodary.
V Mangalii jsem hned první den potkal mladou Romku s berlí. Vláčela za sebou chromou nohu. Věřil bych jí, kdybych ji nepotkal deset minut předtím zdravou, ve společnosti svých kamarádek. Prodávala u cesty k moři švestky, s berli odhozenou pěkně daleko od sebe, aby nebyla moc vidět. Když jsem jí pohlédl do očí, usmála se na mě. Poznala nejspíš podle tašky, že jsem ji prokoukl. Dost jsem o tom přemýšlel. Dělají to opravdu jen pro ten bezpracný výdělek? Anebo na tom jsou skutečně tak špatně, že zkouší všechny možnosti?
Když mi docházela hotovost, vypravil jsem se do banky proměnit šeky za rumunské peníze. Měl jsem zjištěno, že otvírají v osm hodin, a z toho důvodu jsem vyjel ze Zodiacu dřív. U banky jsem byl druhý. Ještě jedna Rumunka stála přede mnou a byla velmi nervózní. Bylo osm a pořád neotvírali. Strážník u vchodu pořád cosi vykládal a rozhazoval při tom rukama. Nakonec vyšlo najevo, že někde uvnitř ztratili klíče a nemohli otevřít. Ztratili i klíč od trezoru. Personál panicky běhal po schodech nahoru a dolů a pořád nic. Po půl hodině čekání jsem to vzdal. I to se může stát. Ztratit klíče a nedostat se ven.
Poblíž Mangalie je jezero „Lacuri Mangalia.“ Rozprostírá se na ploše 261 hektarů. Na jeho břehu se údajně nachází staré mezotermální radioaktivní prameny se sirnými vodami, známými již z římských dob. Na mé české mapě měl být jeden přímo u břehu. Rozhodl jsem se jezero obejít a případné léčivé prameny najít. Obešel jsem ho celé a po žádném prameni ani památka.
Celá oblast je chráněná ptačí rezervace. V některých místech bylo jezero doopravdy hodně močálovité, poseté ostrůvky a zarostlé rákosím. Ptáků tam bylo doopravdy hodně, nesčetných velikostí a barev. Některé ostrůvky jimi byly doslova obležené. Vynikali obrovští černí čápi a volavky.
Jezero je v širokém údolí a jeho severní strana byla zalesněná. Jižní strana je zase rájem rybářů, kteří si mě ani moc nevšímali. Okolí tam je naproti tomu neobyčejně suché s písčitými břehy. Nad jezerem se zde vypíná dlouhá vysoká stráň. Stromy tam byly také, ale moc se jim tu nedařilo. Převládaly nepříjemné bodláky a celý břeh působil smutně. Žár se odrážel od písku a opíral se i do mě. Bylo vedro. Když jsem došel k západní části jezera, pátral jsem po tom prameni. Marně. Navíc jsem narazil na výstražnou tabuli Vstup zakázán, ovšem z druhé strany, takže jsem ze zakázané strany právě vyšel. Musel jsem se tomu zasmát. Došel jsem k úzké, špatně udržované silničce. Za ní bylo další jezero. Asi umělá nádrž pro chov ryb. V dáli jsem uviděl nějaké budovy. Žíznivý jsem k nim zamířil. Věřil jsem, že mi pramen ukáží alespoň na mapě. A že mi dají napít a nechají koupit něco k jídlu. Bylo to několik chátrajících hospodářských budov, sbitých ze dřeva. Zamířil jsem k několika postávajícím místním lidem. Nemohli však pochopit, co chci, a tak jsem alespoň naznačoval, že chci pít. Myslel jsem, že mě k prameni zavedou, ale oni o něm nevěděli, a dali mi napít z kovové roury, ze které naštěstí tekla čistá pramenitá voda. Alespoň něco. Moc ochotní zrovna nebyli. Opodál stál malý dřevěný domek, kde bydlel pasák ovcí. Ohromné stádo se páslo na velikém zatravněném poloostrově. Vysvětloval jsem mu, co chci. Mohlo mu být kolem dvaceti let. Měl kolem sebe asi tři sourozence. Vůbec nepochopil, co chci, a nechápal ani, co je radioaktivní minerální pramen, a mně se zdálo, že byl naprostý analfabet. Ukázal jsem mu slovník. Chvíli do něho hleděl, ale potom pokrčil rameny a tvářil se bezradně. Nechal jsem ho být a šel dál. Stále se za mnou díval. Nahlédl jsem i do budovy na chov ovcí, do salaše. Všechno zchátralé, zaostalé. Nádoby na vodu pro ovce, byly vyrobeny z velikých rozřezaných pneumatik. Snad jediný zlepšovák.
Odtud jsem šel směrem na sever po té úzké silnici, až jsem narazil na hlavní vedoucí do Albesti a Negru Vody. Spatřil jsem zase několik budov. Jedna byla obklopena živými ploty a podél cesty k ní samé vývěsky a plakáty budovatelského ražení s převládající rudou barvou, podobné těm našim. Myslel jsem, že jsem se ocitl v nějaké vesnici a že mám před sebou moderní obchod, případně alespoň obyčejný obchůdek. Místo toho jsem zjistil, že je to centrum celé místní zemědělské oblasti. Napadlo mě, že bych se mohl zeptat na Lacuri Mangalia. Zeptal jsem se první ženy, kterou jsem potkal. Číst sice uměla a věděla jistě i, co to je slovník, ale ani ona mi neuměla poradit, a zavolala jinou. Ta první byla uklízečka a pak to šlo pěkně za sebou hierarchicky nahoru jako po žebříku. Každý mě posílal za někým jiným, výše postaveným. Mluvil jsem mimochodem s krmičkou, s kuchařkou, s účetní, až jsem se dostal mezi nejvýše postavené kruhy. Sešlo se jich kolem mě snad šest a každý povídal něco jiného a jeden to zkoušel dokonce rusky a já si udělal ostudu. Nakonec mi nakreslil plánek a srdečně se s námi rozloučil.
Podle plánku jsem zjistil, že pramen je v místech, odkud jsem před půl dnem vyšel. To mě tak znechutilo, že jsem se vzdal jakéhokoliv dalšího pátrání.
Zpátky do Mangalie jsem šel po nekonečně dlouhé a rovné silnici, obklopené z obou stran lány zavlažované kukuřice. Bylo úmorné vedro a planina bez stromů ho ještě zvyšovala. Přesto by šlo o kouzelný den. Nebýt těch pramenů. Později jsem si říkal, zdalipak si náhodou i oni nemysleli, že jsem Rus? Tím by se dala jejich neochota vysvětlit.
Jen jeden den jsem strávil nějaký čas na pláži. Mladí kluci tu hráli s velkým zaujetím zvláštní hru. Nejdůležitější v ní byly dvě kostky, kterými se házelo a podle součtu čísel se pohybovalo figurkami. Ptal jsem se jich, co je to za hru. Říkali jí Tabl.
Po pláži chodil vysoký Rom a vykřikoval slova: „Ukadele aroma ukadele a špandele a nejčastěji, ukadele de lama špandele. Prodával z plata zavěšeného na krku jakési cucavé, asi pět centimetrů dlouhé špalky. Koupil jsem si jeden a považte, cucal jsem ho snad hodinu. Ležel jsem na zádech, špalek v puse, slunce mi pražilo do očí a tak dlouho jsem je přivíral, až jsem usnul. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že mám ještě část špalku v ústech a rty zalepené cukrem. Tehdy jsem si řekl, že si již nikdy víc něco podobného nekoupím.
Zavítal jsem i na panelové sídliště. U nás jsou na sídlištích často místa ve velmi špatném stavu, ale to co jsem viděl tam, bylo ještě mnohem horší. Nic hezkého na pohled, samé smetiště. V kontrastu vedle výškových budov přežívaly různě staré domky na spadnutí, ve kterých také žili lidé. Jdete sídlištěm a slyšíte kdákání slepic i hlasy jiného zvířectva a přitom narazíte třeba na hromadu hnoje. Domky nejsou ani oploceny.
Po pláži chodili komerční fotografové. Tahali s sebou na trakařích exotické šatstvo a medvědí kůže ve skutečné velikosti a do nich někoho, kdo zaplatil, oblékli. Pak ho fotili s dětmi. Jiného zase oblékli do kovbojského obleku a vyfotili ho coby kovboje. Vyvolávali různá hesla a přemlouvali rodiče, aby nechali svá dítka fotit třeba v mexických stejnokrojích nebo s hlavou v otevřené tlamě umělého lva. Zkrátka vrchol nevkusu. Kdoví, zda je ta práce alespoň trochu baví. Já bych raději prodával švestky a naložené okurky jako ta Romka…
Třeba zrovna Romové mě zajímali víc, než nějaké komerční převleky a fotograf na pláži. Chtěl jsem trochu poznat, jak tu žijí, a tak jsem vypátral romské sídlo ukryté v lese. Vedla k němu nenápadná pěšinka. Všiml jsem si, že po ní občas projdou romské děti, a tím ji prozradily. Stanoviště měli na pasece. Bydleli v nízkých montovaných příbytcích, které mi připomínaly šatny, jaké u nás bývají na koupalištích. Dospělí cosi vařili na ohních v kotlících. Již se stmívalo a ohně působily tajemně, jako za dávných časů. Hejno rozdováděných dětí pobíhalo kolem a vířilo prach. Dětí bylo tolik, že mi připadalo nemožné, aby si rodiče pamatovali ty své. Někteří caparti ke mně přiběhli a mile se na mě usmívali. Jeden klučina žadonil o něco dobrého. Ukazoval si na bříško a na ušmudlanou pusu. Škoda, že jsem u sebe nic neměl. Mám děti rád a dal bych jim všechno. Bylo mi jich líto. Jejich krásné oči se nedaly odmítnout. Na některé byl ale velmi žalostný pohled. Měly jenom kusy hadrů kolem boků. Starší si hrály se svými malými sourozenci. Tahaly je za ruce a za nohy v tom rozvířeném prachu po zemi a pohazovaly si s nimi jako s hadrovými maňásky. Jejich rodiče se příliš přívětivě netvářili. Podívali se na mě podezřele, ale hned potom si hleděli dál svého a nevšímali si mě. Asi se s obyčejnými turisty příliš nebaví. Připadalo mi, že jsou děti svým rodičům naprosto lhostejné proto, že jich mají tolik, a ani by jim nevadilo, kdyby o nějaké přišli. To bylo ale pouze moje zdání.
I úklid města a pláží prováděly jenom Romky. Nikoho jiného jsem si při té práci nevšiml. Viděl jsem je i okopávat veliké záhony růží ohromnými motykami s půlměsícovými radlicemi.
Před posledním dnem našeho pobytu jsem ještě stihl navštívit obec Vama Veche. Z toho dne se nakonec vyklubal ten nejkrásnější, který jsem tu prožil.
Odjel jsem na to místo hned ráno autobusem. Vama Veche leží až na jihovýchodních hranicích. Je to nejjižněji položená obec v Rumunsku. Dál za hranicemi už bylo jen Bulharsko.
Až na samém konci obce byl po pravé straně malý hřbitov. Několik jsem jich v Rumunsku navštívil. Byly jiné než u nás. Prostší. Ale ta nálada uvnitř je asi všude stejná.
Obec mě na první pohled zaujala sympatickou nenápadnou pláží. Než jsem se k ní vypravil, pokoušel jsem se zjistit odjezdy autobusů zpět. Zeptal jsem se jedné ženy, která pracovala na zahrádce u svého domu, jestli neví, kde je jejich stanoviště. Nerozuměla mi, nechápala, a když jsem otázku znovu vyslovoval, pozvala mě dál. Posadili jsme se na lavičku a pokoušeli se o konverzaci pomocí mého slovníčku, který jsem měl neustále s sebou. Bylo to jistě komické. Ptala se odkud jsem. Řekl jsem že z Československa. Usmála se a hned se chovala daleko přívětivěji. Poté mě pozvala do útulné místnosti a začala mi nalévat ostrý lihový nápoj. Pokoušela se mi něco vysvětlit, ale nerozuměl jsem. Zato sílu toho nápoje jsem pochopil hned. Byl zaručeně podomácku vyrobený. Pak mi, navzdory mému důraznému odmítání, darovala balíček cigaret značky BT. Nabídl jsem jí jednu, a ona že fermati yes, ale feimen nou, takže se se mnou nenapila, ani nevykouřila cigaretu. Vysvětlovala mi, že má na vojně stejně starého syna. Ještě jednou mi nalila a nakonec mě nečekaně políbila na obě tváře a přísně mi nakázala, že se nesmím koupat. Načež jsme se rozloučili.
Zamířil jsem přímo na pláž. Bylo asi deset hodin dopoledne. Nebyli tu plavčíci a nikdo nikoho nehlídal. Koupil jsem si pepsi-colu, svlékl se do plavek a zapálil cigaretu. Cítil jsem se příjemně omámený. Cigareta a prudké slunce tomu ještě víc napomohly, takže jsem měl v hlavě.
Z toho všeho jsem usnul.
Po probuzení jsem se ocitnul v ráji.
Alespoň se mi tak zdálo, neboť jsem si všiml několika nahých lidí. Museli přijít, když jsem usnul. Zprvu jsem si myslel, že se mi to zdá. Potom jsem se rozhlédl pozorněji a spatřil jsem i několik mladých Rumunek bez vrchního dílu plavek. Postupně přibývaly i starší a s nimi i nazí muži. Bylo to něco nevídaného, co u nás tehdy bylo tabu. Tady to bylo docela samozřejmé a nikomu to nevadilo. Ani mně. Bylo tak hezky, že jsem se nakonec rozhodl vydat se zpátky pěšky podél moře.
Abych se osvěžil, skočil jsem se do moře vykoupat. Hned nato jsem si sbalil věci a vyrazil. Brzy jsem zjistil, že za obcí jsou bez plavek všichni. Neupravenému moři to jenom dodávalo na kráse. Jako jediný oděný jsem se musel přizpůsobit. Rychle jsem si zvykl. Celou cestu zpět jsem potkával nahé Rumunky a Rumuny. Potkal jsem však i jeden odlišný pár. Byli zabraní do hovoru. Překvapeně jsem rozeznal češtinu. Mladá žena právě odpovídala kolegovi: „Před manželem bych se takhle nikdy neodvážila…“
Jinak byla všude převážně mladá Rumunská mládež. U moře jí bylo spousta a z vnitrozemí přicházely další a další skupinky.
Považte tu nádheru. Jdete kolik hodin podél moře, slunce vás spaluje, a když to vedro nemůžete vydržet, jednoduše skočíte do moře a můžete si kdykoliv zaplavat třeba na jeho druhý břeh. A všude kolem vás lidi jak je Pánbůh stvořil. Bylo to tak nevinné a přirozené. Ne náhodou mi tahle skutečnost připomněla Tahiti a námořníky z Bounty ve společnosti domorodých dívek. Ve mně to vřelo a přitom jsem se nemusel ani bouřit.
Pomalu jsem ušel po písčitém břehu celých šest kilometrů. Žádná bílá vlajka a píšťala s plavčíkem, žádné omezení. Žádný hotel s nablýskanou pláží. Docela normální písčité břehy střídala různá skaliska.
Vedro bylo celý den. Moře bylo krásné, obloha jasná, sluníčko nad hlavou.
Se zastávkami jsem to šel asi do čtrnácti hodin. Koupal jsem se snad každý kilometr a připadal jsem si naprosto svobodný. Nakonec jsem došel ke campingu a mezinárodnímu pionýrskému táboru, podobnému tomu, co byl v té době u naší Sečské přehrady, a tím veškerá idyla skončila.
28 názorů
To je samozřejmě na tobě, jestli se k tomu vrátíš. Pokud ano, stálo by za to na tom zapracovat. Uvědomuji si, že jsou to staré zápisky, ale jsou autentické a kdybys je zakomponoval do jasného plánu, odkud kam a k čemu reportáž povedeš, vznikla by nejspíš parádní věc.
Nemáš zač děkovat, jen jsem se s tebou podělil o to, co jsem na základě svých zkušeností postřehl.
Jardo, ty to víš určitě líp než já. Původně to ani reportáž být neměla, jenom takové zápisky, minipříběhy, ze kterých by si čtenář vytvořil vlastní obraz. Pak jsem si uvědomil, že se to reportáží dá nazvat. Přepisoval jsem staré, neobratně psané zápisky, tak tam toho neobratného asi něco zůstalo. Jestli to budu ještě někdy upravovat, nevím, ale je možné, že se k tomu vrátím. Tvůj komentář považuji za fundovaný a pro mě velmi cenný. Děkuju.
Ještě mám jednu otázku - proč píšeš adjektivum "rumunský" s velkým písmenem? Pro to není důvod. Jedna češtinářka nám radila, že si máme představit u přídavného jména nějaké substantivum, které nevyjařuje nic vznešeného nebo úctyhodného, když si nejsme jistí, jestli napsat velké či malé počáteční písmeno. V tomto případě například "rumunský záchod".
Nasbíral jsi spoustu zajímavého materiálu, řada pasáží je napsaná čtivě, živě a mají šťávu. Teď by to ale chtělo na reportáži začít pracovat, pročistit ji, zbavit balastu, dodat dynamiku. Reportáž je sice v základu popis, ale nemůže být pouhým deníkovým záznamem. Na tvém textu je zřetelně vidět, kdy tě bavilo popisovat, co se událo a cos viděl, a kdy tě to naopak nebavilo a psal jsi jenom z nutnosti jednotlivé sekvence nějak pospojovat. V těchto momentech je tvůj styl suchý, neosobní, občas přecházející až do jakési úřední řeči. Jenže čtenář by právě neměl poznat, kdy tě psaní baví a kdy píšeš jen z jakési "zpravodajské povinnosti". Také bys v těxtu neměl věci jen konstatovat, zejména city ne. Když napíšeš něco v tom smyslu, že máš děti rád a že bys jim dal všechno, je to o ničem. Čtnáři by tohle měl pochopit "z akce". Je to jen jeden příklad za všechny, ale myslím, že chápeš, o čem píšu. Pak by bylo dobré nahradit velice časté používání slovesa být jinými slovesy. Čeština jich má přece tolik. V reportáži se to jen hemží "byl, byla, bylo".
Chápu, že zápisky jsou staré přes čtyřicet let, ale když je předkládáš nyní, stálo by to však za to na výsledném textu zamakat, protože je jinak cenný. Na tip je bez debat.
Taky jsem byl v Mamaii. Muselo to být tak 1974. Hrníček už nemám. Ten pocit z nuda pláže se těžko přenáší.
suché spíš ve smyslu ne-poutavé, jakože jen píšeš, jak to leží a běží, sice kultivovaně, ale bez nějakýho oživení.
Máš pravdu, jsou to jen zápisky. Pro někoho mohou být nudné. Co je suché nevím, asi že je to psané bez příkras. Zapisoval jsem si, co se mi zdálo zajímavé. Děkuji za čtení a vyjádření.
jsou to spíš takové suché a trochu nudné zápisky... místy mi to přišlo úmorně dlouhý podobně jako ta cesta mezi kukuřičnými poli... ale pár zajímavých momentů se tam našlo.
Dobrá reportáž; taková (aspoň pro mě) vzpomínková
-- byli jsme tam o pět let později a dodnes cítím tu náladu prázdných obchodů apod.
O 25 let později -- ale taky ve zcela jiné "cestovatelské" pozici
-- už to nebylo ono.
Přes odhadovanou délku se do čtení tohoto textu pouštím jako do jednoho z prvních prosincových soutěžních a ačkoli netuším, zda jej budu moci zařadit na jedno
z bodovaných míst, mám už pře polovinou pocit dobrého čtení.
Taková cesta do ráje a zpět, říkám po dočtení pod vlivem několika posledních stránek.
Tip
a upozoenění na gramatické nepřesnosti
...zvuk Panovi flétny...
...kde byli spousty dělníků...
Jamardi, já děkuji za popis tvých zkušeností, které to dění tam potvrdily. Dík za návštěvu.
Děkuju za podrobnou reportáž.
Právě v roce 1979 jsem byla v Rumunsku také. Jeli jsme přes ČEDOK letadlem do Eforie Sud. Bydleli jsme v hotelu u pláže. Jely jsme s maminkou - mně bylo devět let, sestře tři. Zkušenosti z autobusu můžu potvrdit. Jely jsme se podívat někam na trh. Neustálé prudké rozjezdy a brždění. Pevně jsem se držela tyče. A jednou se na pláži dal s maminkou do řeči řidič z Bukurešti. Měl pár dní volno a byl u moře s dcerou, která byla stejně stará jako já. Já jsem na sobě měla dvojdílné plavky. Jeho dcera nosila do vody kalhotky a na dece neměla na sobě vůbec nic. On říkal, že je to tak v Rumunsku zvykem a že je blbost mít na sobě mokré plavky, když to není nutné. Mluvili spolu rusky, maminka mě to překládala. Potom spolu mluvili o životní úrovni, jak velké mají platy a co za to můžou koupit. Vyšlo to prý stejně.
Tvůj styl je takový přirozený, lehký. Jsi dobrý průvodce. Děkuji za pěkný výlet do minulosti.
Renato, trochu jsem to zkomplikaval. Jako bych tě tam viděl, škoda, že to bylo o devět let dřív, mohl bych tak připsat ještě odstavec. Jaké to tam je dnes? Těžko říct, je to už jiná oblast, ale asi bychom byli rádi že jsme tady u nás. Dík za hezký komentář.
Přemku, dík za uznání, vážím si ho, vím alespoň, že jsem to nepsal jen tak do větru.
Karle, zopakuji ještě jednou svou vzpomínku na Rumunsko 1970, tehdy mi bylo jedenáct let. Bydleli jsme vMamai v hotelu u moře. Vzpomínám si na jemný všudepřítomný písek, cukroví polité barevnými sladkými polevami. Naučila jsem se tenkrát napočítat rumunsky do desíti a pamatuju si to dodnes. Tys tady přiblížil běžný život, žebráky, noční uklízečky, starou paní s nákladem, tyto obrázky o mnohém vypovídají. Bylo by zajímavé zjistit, jak je to tam dnes po 40 letech.
Perfektní, úžasné, autentické. Reprotážní styl ti sedí, jednoduché, vtipné, trefné vyprávění, které obrazně ukazuje pro nás nezvyklý a neobvyklý způsob života. Rád jsem četl. V Rumunský jsem byl jen krátce v Bukurešti a pobyt u moře jsem vnímal, jako bych tam byl. Díky.
Nebyla jsem si jista...jestli jsem to už nečetla....ale pasáž o stařence je tam.....takže ano.......já v Rumunsku nikdy nebyla a tak jsem ráda, že jsi mě provedl.....dokonce dvakrát :-))))......*/*****************
Karle, to písmo je o mnoho lepší. Mohls rovnou oddělit do Rumunska I. a II., když jsi znovu vkládal.
Za mě tip!