Písmák Ten úplně první
Nemoc . Nemoc . Nemoc . Histologie mého života, histologie mého žití.
21
Achichouvej, tolik bych se chtěl rozpustit, protože se mi ztratily mé denní zápisky s pohmožděnými končetinami i vším, co k tomu patří. A nedá se říct, že bych brečel. Jsem rád. Kvůli sobě oděném do nehezkého hávu i písmákům oděným veskrze tendenčně.
20
A tolik toho mám na srdci, že píšu již čtvrtý pseudoúvahový tok myšlenek. Tolik a vlastně nic. Mé srdce neví, pro koho bít, a přitom bije pro všechny, které znám a nenávidím. Již budeme mobilní, tešme se.
19
Písmák od písmáka proplouvám světem s duší veskrze malinkou, jen takhle malou. Duše se náhle začala bát cizích slov, aby nebyla obviněna z čarodějnictví. A ovšem, z komunismu. Duše, která místo nadávek používá naučené invektivy a odhání všechny kolem sebe.
17
Tolik, ToLiK, TOLIK. cítíce neutěšenou potřebu, potřebu studu a hanby, zbabělou úlevu, že existuje i protekce v kladném smyslu, vydávajíce pouze jakýsi všeobecný přehled tam, kde jsou jen detaily nutné. A. Modul za modulem proplouvám světem bez iluzí, které mi ztratila jedna holka, s kterou jsem měl plout do nebes.
16
Po krátkém čase znovu využito podobné působení sympatiku i parasympatiku, nevěda, co hledám, ale možná jen tři písmena, z nichž jedno se ztrácí pod prvním a D. Utěšeně plyne čas a já se utěšeně učím histologii mého života, pevnou junkci alias skousnutou zonulu, jak se vyvíjí zub a noha, jak se v nás obrací žaludek, když je nám špatně nebo když máme být, jak funguje limbický systém a jak se čistí zuby. A samozřejmě latinu dnešní a doby dávno antické. Promiňte, ale přebíjí mě parasympatikus, retikulární formace usíná a ve mně se objevují delta rytmy, v nichž tancuji ploužák; však ona diskotéka všedního učebního dne potřebuje unavit.
15
Adiemus adiemus. Chudokrevná Praha s lidmi fenotypicky na první pohled ideálními. Mám tě, Praho, celou ve čtvrtině mikrolitru krve, kde až na jedno procento retikulolidí je každý bez mozku. A tak cloumajíce vzteky, že moje další roční láska neumí najít cestičku k domovu mému dočasnému pražskému.
14
Překopávám počítač, který si myslí, že ž i č jsou jen čtverečky, i když většině lidí je to jedno. Většině lidí je vůbec všechno jedno. Ale prasátka nenecháme pobíhat si po bílé pustince obrazovky, prasátka změníme opět v ž a č i za cenu dočasné ztráty televize, v níž se občas objevují bačové, většinou hrající ovečky pro ovečky. A tak je svým způsobem televize i pro prozřivší bače.
13
Vešla dovnitř, Zlato, jdem na to, řekla. A tak se stalo, že hledím do blba. Omlouvajíc se, že je opilá, usedla a prohlásila docela střízlivě onu větu ještě několikrát, hledíc vždy mým směrem. Když jsem odcházel, otočila se noc na někoho jiného.
12
Dopisujíce stranu 3 formátu přímo wordovského, rýpajíce si v nose a nedopisujíce další nechutný spútův osud, říkám si, jestli se svět někdy změní a jak dlouho to ještě může trvat, než lidi přejde otázka Co je po smrti . A než si uvědomí, že po smrti prostě není nic, co se dá představit, prostě nevnímačno; jsou to titíž lidé, co nechtějí chápat, že slepý nevidí tmu, černotu, ale že nevidí nic; narážejíce přitom na svou skvrnu navýsost slepou, o níž tedy taky musejí tvrdit, že v ní vidí černo; jak dlouho ještě může trvat, než se lidem podaří vyjádřit, co vidí ve slepé skvrně . Odpověď ta je totiž taky odpovědí na otázku, co vidí slepý a co člověk vidí nebo se s ním děje po smrti. Tak jen se snažme objevit slepou skvrnu, na níž se formuje nervus opticus a na níž tedy vůbec nic není, stejně jako z nás nic po smrti nebude, jen několik kvintilionů atomů, z nichž třeba jeden přejde do našeho prapravnoučka, který už nebude vědět, že pije svého prapradědu po kouskách.
11
Ovečky. Bačové. Buďme bači, kteří umějí nakládat s ovečkami, ale nedělají to. Buďme bači, kteří oveček nemají.
10
A píšu. A zase totálně defekuji, až hanba. Instaluji. Sublimuji… sublimuji tak, jediným zdravím to způsobem psychologické obrany, bráníce se vnějšímu světu, sublimuji už celé dny, měsíce, rok a půl, vesměs nevědouce, že sublimuji a tím žiji zdravě.
9
Myslíte, že je všemu konec . Že se zřítí celý svět vašich názorů, když vejdete do kompromisu s dívkou, kterou jste kdysi chtěli omámit svými názory a s níž to nedopadlo vůbec nijak a během tohoto ohromovacího procesu jste se ke všemu zamiloval . Asi mívají odlišné argumenty ke své váze připočtenu i váhu krásy, do níž jste se zamiloval, pane budoucí doktore. A to z plné poloviny.
8
Víte vy hloupí lidé vůbec, že na kůži se časem ( a poměrně dlouhým, několik dní ) vytváří chemická bariéra proti bakteriím a plísním . A že tedy časté ( např. denní ) koupání či sprchování vás ohrožuje víc než špína . A proto se nemusím každý den koupat a mýt si nohy, proto se mi příčí dělat to i ob den.
7
Zdá se, že vše má své stíny. Metabolismus lidí na koleji, konkrétně na pokoji 402, se stáčí podél rovnoběžné křivky výraziv všech možných národů - a hlavně starých zašlých časů Čechoslováků. Nejsou Čechoslováci - jsou jen mazaní Češi a hloupí Slováci. A to je pro Evropu moc málo.
6
V pravidelných intervalech bliká kursor a já usínám a blikám taky a usíná i kursor. Až usnu, blikat přestanu a zhasnu, prozatím dočasně, avšak přijde čas a zhasnu docela jako všichni ostatní. Jen kursor bude možná blikat donekonečna. A všechny kursory dohromady nám budou blikat nad našimi hroby i hroby našich omámených předků, říkajíce si asi, jak jsou prozatím šťastné, že si mohou blikat donekonečna.
Pátá
Možná na mě myslí jedna z mých střevních Escherichií Coli žijících mi v colonu, co asi sním, na čem si ona pak taky pochutná, jestli jí třeba nepřivedu návštěvu, třebas nějakou tu amebu. a promiňte, je mi to neskutečně trapné, skoro směšné a hloupé, trošku nevychované, ale asi budu, panstvo, blinkat, dělá se mi špatně z toho, co nevidím a snad už nikdy ani neuvidím, z toho, co neznám a nikdy znát nebudu a samozřejmě z toho, co jsem neprožil a nikdy neprožiju. A zvracím střípky štěstí, které jednou zasáhnou každého z lidí, kteří mě neznají a znát nebudou. Možná jsem egoista a taky trochu schizofrenik a možná píšu velice často možná a třeba.
4
Trošku moc otázek najednou, v tomhle světě bez lidí a peněz. Moc upatlaných otázek, z nichž na většinu nikdo neodpoví - už jen proto, že odpovědi nemají. Ale odpovědi se budou hledat stále, i na ty otázky bez odpovědí. co bychom tu ostatně dělali, musíme hledat, hledat a najít.
3
A víte, že dva rodiče s krevní skupinou 0 mohou mít potomka prakticky jakékoliv krevní skupiny . Třeba i té vaší . Anebo že člověk s gonozomálním genotypem XX může být muž . Zdá se to být všechno tak neuvěřitelné, když víte, co ta písmenka znamenají.
2
Tak. A zase tu mezi vámi všemi melancholiky a rádoby romantiky - s půlročním dvojsmyslným zpožděním. Promiňte, ale myslíte, že se má říkat Promiňte . Věci se přece dějí bez pardonu a je hloupé a asi směšné myslet si, že nějaké Promiňte může něco omluvit.
Zápisek
Proč se některé propisky zapínají otočením a jiné se otočením rozšroubují . Suma sumárum je to jedno, ale přesto jsou i takoví lidé, kteří si to pletou. Ačkoliv pro jiné lidi existují i jiné problémy, jiné prkotiny, které je třeba řešit a které často zůstávají neřešeny - ke škodě většího počtu lidí, kteří neřeší prkotiny ke škodě ještě většího počtu lidí. Ve skóre nedořešených prkotin tedy lidstvo jasně vede.
docela obycejny den
a ono to vlastne nekdy ani nijak jinak nejde, nekdy se obycejne den vetre, aniz by se ho kdokoliv ptal, a dokonce ac proti nemu vsemozne bojujete. protoze to implicitne nezavisi snad ani na vas, jako na vsemoznych nepredvidatelnych okolnostech a jednim kdyby za druhym; kdyby, ktere se vas nepta, zda jej chcete nebo ne, ono se vyplni, i kdyz se hodne nechce
a tak se mi zase jednou stalo, ze jsem prozil docela obycejny den se spoustou kdyby. den takovy, na jaky jsem zvykly uz dva roky, STEREOtyp jak priroda chtela a jak ja jsem uznal za vhodne
pro celou mou parentalni generaci to byl den uzasny a veskrze dusickovy i s prislusnym pocasim
ale ja mel v dusi sedo
Marná
dotyka se me to a nejde to zastavit, tlaci to do me a nemuzu tomu utect, tam, kam bych chtel. do nebes, do vesmiru, vsude okolo, kde kvete trava, kde se shrabuje seno a tokaji koroptve, kde se ja najdu a kde to boli ze vseho nejmin, pod vlivem vsech nemyslitelnych analgetik s vuni jahod a tymianu
jedna flaska za druhou se mi rozletela pred oblicejem a ja nevidim, nevidim, jak krasny jsem mohl byt, zivote muj, kde bych ted mohl byt, kdybych. achjo
zoufale volani o pomoc, kdyz neni usi kolem, vsichni jen delaji, ze spi, protoze vsichni jsou lini a jsou vsude kolem, 6 miliard lidi vlastne jen drzi hubu, kmitajice a nevedice, ze existuje zivot a radost a poteseni z veci, ktere nam prichazivaji jako lhostejne
22
A tak si říkám, že tohleto všechno jsem mohl napsat už dvanáctkrát dříve. Třeba v prosinci, kdy se mi do mého mobilního přání vloudily Vánoce. Od té doby přání nemám a přání se bojím. Přál bych si jen přesvědčit svých pár vnitřních vět, aby se ke mně zase vrátily.