Písmák V červenci 2019
Milujeme se jen v létě
jen na okrajích
našich tak sebestředných map,
kde dosah svědomí slábne.
na konci října
Šlahounky rozumu povolily
a plot se vhroutil
do zahradys poslední jiřinou
jak smutek
svoji
Říkají: měla bys
- jako bychom sebou mohly
procházet vylidněnými,
pararelními -
Petersgraben
Úzké a vážnéúzemí
mezi špitálem a kostelem
jen pro sanitky, déšť
a platanové listy:
sklárna Janov
Jak oddychujeme svah taje.
Stoupáme stále hlubším pohledem:
nalevo potok
tak podobný tomu
jabloňová
Hoření touhou
po ničem
netoužit.
Všechno to stihnout. Hned.
Georgovo nedělní
Georg je opak ostrova. Naléhá.
Azačíná až na okraji.
Nejdeho obejít a - ač ho postrádá - nevěří na vlastní horizont.
deep berlin stimulation
kdovidí tiché záměry
skrz škvíru v peřiňáku.
a komupatří jazyky v mé hlavě.
dávno pod jejich kořeny
jako
jsmetišea číšník se potí
když vylévá z popelníku déšť
a nevšimne si
husí kůže
na
Pro T. A jednou tu nemoc sklátíš, vysvlékneš kůžičky hořkosti bude noc v listopadu bledá jak vůně lékáren ty přestaneš čekat na své tělo, otrneš uprostřed ostružin bude noc tančit kolem bodu mrazu klidnit hladiny pod tvojí košilí ukradne těžiště, malé a vyhaslé ložisko tmy. Ráno je na svém místě, plní ti plíce nadějí.
pražské jaro
V černých šatech jsi
vytřeštěná jabloň
maturant s bílýma rukama
jako kašna zrcadíš déšť
fevers and mirrors
V úterý večer překročila hranici našeho územícestovní rychlostí 32 km v hodiněprvní vlaštovka. Přijdeš do pokoje a dýcháš a směješ se a říkášněco o labutích a pilotech. A já slyším babičku šeptat: krása se pozná na krku děvenko a cítím ji svírat měčím míň má síly tím víc se dusím. Přijdeš a dýcháš, máš ruce dva severní pólyjsi všemi místy kde jsem nikdy nebylajsem všemi místy kde bys neměl býtprotožemoje ruce jsou vlaštovky pro země nikoho tak strašně lehkétak strašně daleko chtěly by létat a hladit tě a (a já se utopit)Dýcháš a zrcadla tajív pokoji plném osvobozených odrazůtiše stojí kolem mé postelea nedýchajídívají se pořád jenom na mě jako jáVe výšce 8231m zahlédl pilot dopravního letadla labuť.
z paměti
[embodiment]Za okny bourají dům. Kvádr prázdného rána, válec čaje: jak se uzdravuje, děsí ji vracející se paměť vlastního těla. Tvary, které znala dávno předtím než je uměla pojmenovat. Sama.
~~~
píšu do Harpendenu o jarním úklidu
ve slepé ptačí budce naproti pavilónu F
Čekáš a tak tě milujuTvoje dopisy jsou z březnůslyším je těžknout tiv obočí čekášs urničkou pro Fénixev náručí na nenávratnost Tvoje dopisy jsou plné obočí aprověšené krajinami trhám z nich parketyrukama hladím černý a zelený ledslyším svou smrtbruslit na druhé straněČekám a tak
světlo už neuzvedne sebe
V místech kde prosím nocaby se nade mnou zavřelasvítátiše že slyšel bys neochvěníčasu. Nimrám se v časopise:jeden vanilkový rohlíčekje třináct minut žehlení. Ach tak to tedy je. Za umytá oknase věší první pomačkané světloa já se skládám ke spaník vlastním zbranímkteré už neuzvednu.
malá domů II.
Vítr
frontami na černobílé pomeranče
jako bychnikdy na nic nečekala.
Sen přes půl století pořád jeden takt
malá domů I.
daleko sněží jako se mluví o mrtvých; my- dávno ještě spolykaná tma u pramene vlastního zrcadla nějaký červenec krademe obzor jako kukuřicinikdy jsme neviděly moře hledáme v horké zemi stopy zvířat dinosauří kosti náš vlastní rozpraskaný smích ze sádry ruce zatím netuší:odlévají si vlastní vzpomínku diastola úplněk systola nov jiný červenec léto tak nakročené jako most v Avignonu a my si zaraženě v půlce řeky v půlce vlažné láskystojatá zrcadla cizích žen necháme vrůstat blány strachu zpátky mezi prstyale hluboko u dna kotníky objímají oddenky smíchu
Dům
I. Z nočního sněžení zbylo jen při krajích chodníků a kolem stromů. Kamínky a vajgly vyvržené nebe a země na hromadě. Vyhýbám se jim pohledem jako pozvraceným schodům.
Fermatovo leporelo
naposledy, za poezii povolanějším. za míň slov. za vykrádání matematiky.
Fermatovo leporelo / j.