Písmák kóan VI. - Pohlavek
PohlavekMistr putoval krajem a hledal koho by učil. Po čase se k němu přidal zvláštní mladík. Chodil všude s ním a pořád ho jen mlčky se zaujetím pozoroval. Jednoho dne mistr prováděl čajový obřad a v duchu si kladl stále stejnou otázku: "Proč se ten žák na nic neptá.
kóan V. - Pokoj
PokojJednoho dne se mistr vypravil do evangelického kostela. Když tam došel, tak se rovnou posadil do lavice. Všude kolem bylo slyšet jen pomalé kroky a tichý šepot modlících se lidí. Mistr vše se zájmem sledoval.
kóan IV. - Stopy
Stopy Mistr seděl na lavičce na židovském hřbitově. Všude kolem byly náhrobky, některé nové, upravené, některé staré, rozházené a porostlé břečťanem. Lidé přicházeli a pokládali na náhrobky své kameny. V nejstarší části ležel jeden obyčejný neotesaný kámen, ale díky břečťanům byl k nerozeznaní od náhrobků.
kóan III. - Listí
Listí Nový žák uviděl mistra, jak sedí v dešti pod stromem. Chvíli přemýšlel a posadil se vedle něho. Po delší době se odhodlal přerušit mlčení: "Mistře, proč tu takto sedíte. " "Sleduji jak padá listí," odpověděl klidně mistr.
kóan II. - Nebe a hvězdy
Nebe a hvězdy Mladý žák přišel za svým mistrem a zeptal se ho: "Kde mám hledat Zen - ve světě vnějším nebo vnitřním. " "Je nebe hluboké díky hvězdám. " odvětil mistr.
kóan I. - Ticho
Ticho Mistr se se svým žákem procházel po tržišti. Po chvíli žák pravil: "Mistře, jak mohu nalézt klid v tak hlučném světě. " Mistr v odpověď s lehkým úsměvem uchopil stéblo trávy a zdvihl je do výše. Žák zvedl hlavu a uviděl průzračně čistou modrou oblohu.
Sociálně psychologický výcvik ve skupině s Davidem K.
oči obrácený do sebe tak se v nich každej vidí křísí strach a neklid z tajemství - pro každého jeho vlastní - měsíc nezmizí když se k němu otočíš zády je jako lžíce ležící na zemi neustálej zápas nelze obejít, překročit díva se ale zvednout ji nemůžeš . ona patří na zem každej pohled je jen pro tebe v tuhle chvíli vyhnout se mu nelze nabízí se útěku /jako vkl mesíci/ nenech se zmást v zrcadle každej vidí koho chce ale v těchhle očích se nepoznáš.
I'm singing in the rain...
hej hola už je noccítit skřípání dívekpod nohama těžkých botsex appeal, ty vibrace/utranásilí/mléka sklenicemoje banda, bratři v suspenzorech, buřinkáchjak Oscar Wildes boxery na rukáchbudem si hrátLudwiga van božskéhorázy, co chtějí brátjako démoniúdery na věčnoststále nechápeš- tohle není zlostmy si jen užíváme/života/a tvoje bezmocnostmě baví. NE-DOJÍMÁ.
Seškvařený můry
ukážu ti voduroztrhanou mrazemve tvaru vloček - víš. všechno co chladne ztrácívýznam roztrhanej mrazemidentita odpadlá jako listí ze stromukde JEpán se svěšenou hlavouv lebce rýhy od trnůpořád hledáš bohaa ďábel, ten už není mágemskrývá se v ryzí nepřítomostimlha zaslíbená s chlademjsou v obětí, nasáklý kouřem a myplni očekávání náhlého konce. -vlkovi už není třeba otvíratje domav pravym palci u nohya stále ti něco šeptákdyž pohled stéká do zeměvůbec žádná síra, plamenyjenom zima, tma, prázdnoa hlavně kosti plný vlhkostinasáklý až k nádechu /toulenu/už nemá cenu hledat čerstvou krevchlápka na kříživždyť se mu tak usilovně podobáme- seškvařený -jako můrykterý uvěřily v světlox.
aurora
všechna čerň slunce v mořivypuštěná do záře oblohykde hranici /rudě/drtí tíha skutečnostivšichni vlci šli spát, neslyšně /jako stíny/mlhu snícího vstřebává udolí- marně bys hledal dravce. neubraníš se syrovému vzduchunecháš se vznést /bez dechu/ ta záře osvobozujepřichazí Nový den, dobrá zpráva že světlo svítí v temnotách__________________________________________pozn. : lať. aurora ~ zora, ranní červánky, východ.
Cestující
Sedím vdlouhé chodbě. Asi nějaká čekárna. Sterilní světlo ze zářivek dopadá na dvě řady lavic podél stěn. Vše je bílé, naprosto čisté.
roSpory
ptám se
opravdu jsou to dvě Cesty
kde je ten Rozpor na jejich hranici
našel jsem třetí, nebo je to Jedna a tatáž
Voda
nic nevidím, ni tmu
kolem jen Zapomnění
tak neměj strach a udělej Krok
Cesta je přede mnou
Please keep the wolf from the door
pozval jsi ho
zase
čekáš, že přijde
proto sedíš po tmě
Bílá záře
Tolik otázek jak ozvěna po nich jen ticho tíseň zastavila čas i život zrušila zákon to nikdy nebude dost daleko tělo hoří bez plamene tak bílé světlo nese smrt Co zanechá to v očích. Co v nich zříš. Už si dostal odpověď.
Analýza Vody
Bystrý čtenář již jistě pochopil, ze nejde o zprávu hydrometeorologického ani jiného ústavu, nýbrž o pokus o (ne nutně literární) zamyšlení se nad dílem Voda. Důvod této snahy je prostý - lepší nebo zajímavější dílo jsem zde nenašel a navíc mám k němu řekněme osobní vztah. Tolik k motivaci a teď se do toho pusťme.
Vzhledem k tomu, že je autor mým dobrým známým, pokusím se zde poodhalit okolnosti vzniku.
Prolog
jsem odrazem Měsícena temné hladině Vody
a Měsíc mi závidí,protože to mám blíže ke hvězdám
Sněží
Sněží, navzdory krákání vran, sněží
a já sněžím také, jsem jedna ztěch vloček,
padám zhrozné výšky, zdá se, že tančím,
ale já mám jenom závrať a točí se mi hlava,
Nikdo
míjet náhrobky
po tmě
všechny bezejmenné
na všech jedno a totéž jméno
Pojezd
stará pravda-
člověk si přijde sám hlavně mezi lidma
ztěch hloupejch keců o ničem
se mi dělá nanic
_insomniac
mně už se vlastně ani nechce spát
- bejvávalo -
to jsem chtěl spát přímo zuřivě
tikot hodin bušil do spánků
Winterfresh *
mráz sežehl zbytky hlasu
vhlavě hrdle
vykloní se víc
visí jako sláma
Černá sanitka
oči plný vosku
chuť kovu břitvy
zrezlý od slz
určitě to není krev .
Zjev(ení)
Zvíře
oči obrácený do sebe
tak se vnich každej vidí
křísí strach
Nezapomeň
je tu zase
ta chvíle
kdy zapomeneš dýchat
nepohneš rukou
Mollová meditace
zahalím se do tajemství
jak ho umí jenom šíša
vypráví příběh
vkroužcích sladké mlhy