Písmák C´est la vie
Byl podzimní, studený a blátivý večer. Pomalu vyšel ven a otřásl se. Zima. Těžké, olověné mraky se valí oblohou.
Válka
Stojím na střeše našeho paneláku, hledím prázdným pohledem kamsi k obzoru. Nebe blankytně modré takřka bez mráčku. Hlavou víří spousty myšlenek. V ruce dopitá sklenka vína.
Anděl nebo kat?
Ještě včera jeden z těch šťastnějších co měli všechno. Teda skoro všechno – měl proč žít. Pro jeho lásku, pro NÍ. A teď.
Smrt?
Kráčím po lesní stezce, kterou zná jen málo z lidí. Les je neobvykle tichý a ponurý. Našlapuji velmi tiše, poněvadž potřebuji slyšet jakýkoliv nepatřičný zvuk. Můj spolehlivý meč z elfích dílen mne tíží na opasku a dlouhý luk se zarývá do zad.
Den Sv. Valentýna
Napsáno dne 14. 2. 2001Ahoj miláčku,
Je to už hodně dlouho, co jsem tě neviděl. Já vím, má to důvod.
Stráž myšlenek
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště. Kolem se prohání vítr. Ne vánek, ale studenej vítr. Zima.
Hřbitov
Všude se převalují chomáče šedivé mlhy. O zem pleskají malé, mrazivé kapky deště. Kolem samé kříže, temné kameny. Ticho.
Milý Deníčku
MILÝ DENÍČKU, …tak asi takhle začíná každý zápis v jedné malé knížečce o níž a jejím příběhu vám hodlám vyprávět. Na tom jak začíná nic zvláštního není. Každý den stejný začátek, stejný konec. Každý den nějaká špatná, temná zpráva zde stojí psána.
Oko za oko
Zimní slunce se pomalu chýlí k odchodu z tohoto světa. Jeho matný svit, zahalený mlhou nedokáže zahřát postavu kráčející po zmrzlé cestě. Je zima. Křišťálová zima.
Partie
Sedím v zakouřené místnosti plné lidí. Přede mnou na stole orosený půllitr piva a o kousek dál leží nenačatá hra šachů. Můj kamarád naproti se zubí a vyčkává jak začnu hru. Přemýšlím která figurka bude ta pravá.