Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAnděl nebo kat?
08. 03. 2001
9
0
4673
Autor
Deltex
Ještě včera jeden z těch šťastnějších co měli všechno. Teda skoro všechno – měl proč žít. Pro jeho lásku, pro NÍ! A teď? Zrazen, zašlapán a sám. Ztratil víru, víru v dobro. Nemá důvod proč žít. Jeden z těch bláznů, co si všechno moc berou, moc prožívaj …jeden z mála. Opovrhovaný, protože podléhá emocím. Neřídí se davem a proto je opuštěný. Tedy vlastně teprve od včerejška. Ještě včera totiž na ten svět byli dva a ve dvou se to lépe táhne… tedy on myslel, že není sám, však teď si tragicky uvědomil, že byl sám celý život a sám nejspíš taky bude. Nic nebolí tolik jako zrada člověka, kterého jste nade vše milovali. Nic nebolí tolik, jako smrt, smrt osoby, kterou jste milovali. Ne, nemám na mysli smrt fyzickou… poněvadž ten, kdo ztratí schopnost cítit je opravdu mrtev, nikoliv ten co leží pod tunami hlíny!
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště. Kolem se prohání vítr. Ne vánek, ale studenej vítr. Zima. Slzy deště pleskají o dlažbu. Blesk prořízl zamračenou oblohu. Těžký, olověný mraky. Taky stíny. Uprostřed toho jeden temnější. Člověk. Mladý, shrbený člověk. Sedí a pláče. Sedí tu už dlouho. Z úst se mu line proužek dýmu z pomalu vyhasínající cigarety. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, moc pálí. Vlezlé mrazivo proniká na kůži. Symfonie kapek. Hluk. A matička noc vše přikrývá svým hávem a nedává naději paprskům světla proniknout ven. Ten mladík má v očích skelný, nepřítomný nádech. Snad přemýšlí, snad vzpomíná. Jak jen mohl být osud tak krutý? Osud ne, spíš lidi. Bolest. Zvlhlej černej kabát a vysoký kožený boty. A spousty vody! Sedí tam a přestává doufat, že se to zlepší. Pořád pláče, ...pláče za zvuku deště! Slzy dopadají spolu s kapkama a mísí se dohromady. Další blesk a za ním ohlušující, téměř hmatatelný zvuk hromu. Pak ticho, tedy až na ten déšť a...
...z venku zazní těžký kroky. Další přízrak. Celej v bílym. Pomalu kráčí, jako by se jej ani ten déšť venku netýkal. Bílej kabát, boty i bezprstý rukavice. Skvělej vohoz, jen trochu přízračnej. To ty bílý vlasy, ne odbarvený, ale úplně bílý. Pomalu kráčí směrem k černému stínu a kyne mu na pozdrav, ten jako uhranutý sedí a zírá. Další blesk. Cigareta vyhasla. A jen tam tak sedí a kouká na něj. Nečekal ho. Tma. Kdo to je?! Co tu dělá?! Postava v bílym jen pokyne, hořce se usměje a prohodí pár slov. Pak přiloží prsty sedícímu člověku na spánek. To je všechno. Temný mladík odhazuje cigaretu a šokovaný se zvedá. Jako bez duše pomalu odchází. Shrbený. Postupně jako by si cosi uvědomil se jeho krok mění a hlava zvedá.
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště ...a jinak už nikdo víc. Jen uprostřed toho sedí jeden světlejší stín. Mladý, shrbený člověk. Sedí a pláče. Z úst se mu line proužek dýmu z právě zapálené cigarety. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, po tvářích, které jsou lemovaný bílýma vlasama, ne odbarvenýma, ale úplně bílýma...
Někdo mu říká „anděl“ a někdo „kat“. On totiž bere lidem jejich bolest - city …a tím jim dává šanci přežít. Kde se vzal? Svět ho stvořil. Stvořil ho jako zbraň proti těm, kteří jsou jiní. A tak chodí po Zemi, bere lidem trápení a přenáší jej na sebe. Dobrák? Ne, spíš kat, protože co zůstane, když vezmete lidem schopnost cítit? Nic, jen tělo bez duše a takhle on zabíjí. Však nemůže jinak. Pro někoho „kat“, pro někoho „anděl“… pro mě „kat“, co pro vás?!
A tak tam sedí, jen malou chvíli, protože pak musí jít dál – konat svou povinnost, která tolik bolí. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, po tvářích, které jsou lemovaný bílýma vlasama, ne odbarvenýma, ale úplně bílýma...
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště. Kolem se prohání vítr. Ne vánek, ale studenej vítr. Zima. Slzy deště pleskají o dlažbu. Blesk prořízl zamračenou oblohu. Těžký, olověný mraky. Taky stíny. Uprostřed toho jeden temnější. Člověk. Mladý, shrbený člověk. Sedí a pláče. Sedí tu už dlouho. Z úst se mu line proužek dýmu z pomalu vyhasínající cigarety. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, moc pálí. Vlezlé mrazivo proniká na kůži. Symfonie kapek. Hluk. A matička noc vše přikrývá svým hávem a nedává naději paprskům světla proniknout ven. Ten mladík má v očích skelný, nepřítomný nádech. Snad přemýšlí, snad vzpomíná. Jak jen mohl být osud tak krutý? Osud ne, spíš lidi. Bolest. Zvlhlej černej kabát a vysoký kožený boty. A spousty vody! Sedí tam a přestává doufat, že se to zlepší. Pořád pláče, ...pláče za zvuku deště! Slzy dopadají spolu s kapkama a mísí se dohromady. Další blesk a za ním ohlušující, téměř hmatatelný zvuk hromu. Pak ticho, tedy až na ten déšť a...
...z venku zazní těžký kroky. Další přízrak. Celej v bílym. Pomalu kráčí, jako by se jej ani ten déšť venku netýkal. Bílej kabát, boty i bezprstý rukavice. Skvělej vohoz, jen trochu přízračnej. To ty bílý vlasy, ne odbarvený, ale úplně bílý. Pomalu kráčí směrem k černému stínu a kyne mu na pozdrav, ten jako uhranutý sedí a zírá. Další blesk. Cigareta vyhasla. A jen tam tak sedí a kouká na něj. Nečekal ho. Tma. Kdo to je?! Co tu dělá?! Postava v bílym jen pokyne, hořce se usměje a prohodí pár slov. Pak přiloží prsty sedícímu člověku na spánek. To je všechno. Temný mladík odhazuje cigaretu a šokovaný se zvedá. Jako bez duše pomalu odchází. Shrbený. Postupně jako by si cosi uvědomil se jeho krok mění a hlava zvedá.
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště ...a jinak už nikdo víc. Jen uprostřed toho sedí jeden světlejší stín. Mladý, shrbený člověk. Sedí a pláče. Z úst se mu line proužek dýmu z právě zapálené cigarety. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, po tvářích, které jsou lemovaný bílýma vlasama, ne odbarvenýma, ale úplně bílýma...
Někdo mu říká „anděl“ a někdo „kat“. On totiž bere lidem jejich bolest - city …a tím jim dává šanci přežít. Kde se vzal? Svět ho stvořil. Stvořil ho jako zbraň proti těm, kteří jsou jiní. A tak chodí po Zemi, bere lidem trápení a přenáší jej na sebe. Dobrák? Ne, spíš kat, protože co zůstane, když vezmete lidem schopnost cítit? Nic, jen tělo bez duše a takhle on zabíjí. Však nemůže jinak. Pro někoho „kat“, pro někoho „anděl“… pro mě „kat“, co pro vás?!
A tak tam sedí, jen malou chvíli, protože pak musí jít dál – konat svou povinnost, která tolik bolí. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, po tvářích, které jsou lemovaný bílýma vlasama, ne odbarvenýma, ale úplně bílýma...
Komrc_Strikes_Back
11. 01. 2004
Asi ta precitlivelost bude pocitem samoty co mas od pocitacu... Jestli jo, tak jsme na tom stejne. Podobnou povidku jsem napsal jedne taky... jiny text, ale pricina stejna.
Navždy_Tvůj
06. 12. 2002Navždy_Tvůj
05. 12. 2002Navždy_Tvůj
05. 12. 2002
je to zvlastni, protoze jsem po ty povidce na kterou jsem reagovala jako prvni, otevrela tady tuhle a vmisils tam ty pasaze, ktery puvodne "nemeli smysl" ... ted je to o necem jinem, i kdyz se to v mnohym podoba, aspon me to tak prijde...
hmm, kat nebo andel? to je tezka otazka, chapu lidi, ktery reknou, ze kat, ale co kdyz se to neda vydrzet? co kdyz prave proto, ze moc citis, radsi bys byl prazdnej?? chapu taky lidi, co reknou andel...
Je to vcelku pěkné až... Odstranil bych ten předposlední vysvětlovací odstavec. Je to tedy jenom můj subjektivní názor, ale mě tam trochu vadí. Myslím si, že i bez něj je to dost jasný. A že se pesimista? No to určitě, kdyby lidi byli jenom optimisti byla by tu dost nuda a svět by přišel o mnoho krásných uměleckých děl. Anebo taky ne?
:-)...
...fakt seš takovej pesimista nebo je to postoj?
...kritická rada: pusť do svých děl trochu světla..prozáří Tě to!
...dík
Nevím... to je prostě o tom, jak moc o věcech přemýšlíš, jak moc si bereš svět kolem a abych pravdu řekl, svět není moc hezké místo.
Hubertxy má velmi zajímavý názor, já to chápu anděl - kat - je to něco jako život, ten nám něco bere, dává.
Jinak mě nevadí výrazová čestina, velmi dobře napsáno. tip
Hm, zajímamé a já Ti děkuji za vysvětlení... jsem rád, že mám jasno. Měj se fajn. DeX
No, já se nerozčiluji, jen jsem to slovo ještě nikdy neslyšel, tak chci pochopitelně vědět, co označuje! Prosím přibliž mi to.
Z tohodle vyplývá jedna velká pravda, totiž že člověk je vždycky na všechno sám. A vždycky bude. Jinak dobře napsaný, chápu co chtěl básník říct.
Hi, to já nerad! Jo, když já nemohu najít tvůj mail, tak mi mailni ty - na WhiteMage@Atlas.cz, ju? A já ti velerád odepíšu! Měj se nádherně!!!!
je to tvůj názor, ale já ho s tebou nesdílím
podle mne je svět nádherný místo pro přemýšlení!!!
někdy si přeji být sama na pustém ostrově (ale to bych asi dlouho nevydržela :-))))) moc toho nakecám a asi bych vykecala díru do stromů:-)
ale jde mi o tu pohodu ,kouzlo vychutnat si, když je člověk sám, hezky si to spořádá v hlavě,vyřeší si svoje problémy apod.
svět si neidealizuji
lidi by to ale potřebovali!!!!!!!!!
Kate
Jo a já taky řeknu své - dnešní svět je založen na pokrytectví a zradě, od svých rádoby přátel nelze očekávat podporu, poňevadž jakmile přijde chvíle, kdy jde do tuhého, zjistíte, že v nouzi poznáš přítele - a většinou, ač je to tragické toho přítele nepoznáš, protože všichni jsou pryč... smutné, že? Citliví lidé, kteří od bližních čekají lásku, porozumění, pochopení spláčou nad výdělkem ...bohužel, takový je dnešní svět! Ano, jsem pesimista, ale ...možná taky ne! Mějte se nádherně!
proč tak smutně milý Deltexi????
nebuď pesimista, svět sám o sobě je krásný, kazí ho jen lidi, prostě si je odmysli a dívej se na západ slunce, na let ptáků po obloze,na padající sníh, poletující barevné listí apod.
Je opravdu krásný, není proč být pesimista
lidi jsou už takový, není důležitá kvantita přátel, ale kvalita, takže stačí jen jediný!!!!!!!!!!!!
hlavně když je
Kate
Možná, že ano ...a nebo taky ne:-) Myslíš, že nesleduji západ slunce... ale ano, samotnému to vždycky pomáhá ...to ano, ale svět není hezké místo, tak proč si ho idealizovat a nevidět... proč?
SimontheScimitar
09. 03. 2001
zezacatku mi to prislo nudny, ale nakonec je to docela dobre, jen kbydy to bylo vetsima pismenkama :)))