Písmák Něco jako láska
Láska. Co to vlastně je. Proč tu je, proč vůbec vzniká. Jednou je krásná, skoro se až vznášíme v nebi, a po druhé je zas záštiplná, až krutá.
Spoutaná
„Nemiluji tě. “ křičí
mi jakýsi hlas. Mihotavě, mezi stromy, se mi objevuje známá postava. Marek.
Jizva, co nikdy nezmizí...
Jizva, co nikdy nezmizí
Už tu zase byla noc. Tmavá, tichá. Plná strachu. Srdce mi silně tlouklo a nedalo se zastavit.
Pláč
Pláč
Už zase je vdáli slyšet ten pronikající pláč. Je tak zoufale smutný. Drásající srdce. A prosící o pomoc.
Jak bolí láska
Jak bolí láska
1. února 2007
Tak to tu bylo zas. Ruce se mi nervozitou potily, vkrku jsem měla sucho, srdce mi silně bušilo. Znovu jsem cítila ten pocit, jako by mi lítali motýlci vbřiše, jako bych měla sevřený žaludek.
Tam, kde čeká svoboda...
Tam, kde čeká svoboda…
Kráčím jakousi krajinou. Dívám se však do prázdna, takže netuším, kam mě vlastně moje nohy nesou. Vobličeji mám kamenný výraz, nepohnu ani brvou. Oči skleněné.
Na pokraji života a smrti
Na pokraji života a smrti
Jako každé ráno se prodíraly sluneční paprsky hustými větvemi stromů a zčerstvě napadaného sněhu vytvářely stříbřitě svítící hedvábí. Tentokrát ale prosvítaly i skrz rudé červánky, jež vytvářely sblankytnou modří nádherný obraz.
Vítr, co profukoval, byl až nepříjemně sychravý a štiplavý. A všude bylo ticho.
Není růže bez trní
Není růže bez trní – úvaha
- Přátelé –
Na světě existuje mnoho zajímavostí. I třeba takové věci jako je láska, důvěra nebo přátelství. My si myslíme, že to všechno je otázka srdce a vědci naopak tvrdí, že je to otázka dění vmozku. Tak co to tedy je to „přátelství“.
To nejhezčí na světě
Moje povídka
To nejlepší na světě
To, že byl podzim, bylo poznat. Suché listy padaly ze stromů a pod nimi tvořily podestýlku. Svět najednou vypadal jinak, barevně. Města už nebyla jen tvořena spletitými šedými ulicemi, do kterých pálilo žhavé slunce.
Můj princ
Moje povídka – Můj princ
Sálem se linula pomalá romantická hudba a sní atmosféra zamilovanosti párů, co spolu splývali na parketu. Já jsem jako většinou seděla vkoutě na svém obvyklém místě. Po každé půl minutě jsem siusrkla ze své sklenky naplněné pomerančovým džusem. Neměla jsem zapotřebí mít nutně alkohol.
Quo vadis, člověče?
Procházím se po světě a sleduji dění kolem. Někdy až musím zavírat oči, abych neviděla utrpení, necítila nelidskost, nepřátelství. Srdce se mi pod tou tíhou svírá bolestí a křičí: "Dost. Dost.
Mají knihy budoucnost?
Úvaha:
Mají knihy budoucnost.
Podíváme-li se do minulosti, zjistíme, že knihy byly dříve tou nejběžnější věcí.
Takřka každý, ať byl bohatý nebo chudý, měl nějakou sbírku knih. Brali je jako poklad a touto „bohatou“ sbírkou se vlastně chlubili.