Písmák Alejí topolů
Alejí topolůUkrajuji kousek svýho světa,tak trochu podléhámtěm okamžikům z toho léta,co proplulo a zůstalo mi v duši,tak ztracené a samo srdce mi buší,odhodláno díky okamžikutoho tepla,té pohody a dětského křiku,opojen ulehám do trávy. V parku,té křižovatce cestjen a jen se jimi nechat vést,tím zeleno hustým městem,chodníky a mokrým deštěm,kapy kap,na okapa pak dolůstromovým topolů,bludištěm důvodůi zbytky svýho strachu,cestou plnou prachua přeci se rozední,je jasno na těch pár dní--tak tady jsem rádi s pocity absolutních ztrát,bych chtěl zvítězit,odhodlán,obilí lán,teď pokosita vrátit se domů,už né tou cestou topolů,jen a jen sám tam dojít,říci mámě ahoj a být s ní.
Potrava
Potrava
Touhu vsobě krmím dál,
Čert aby ji už vzal.
Cožpak tu jsem od toho abych se bál.
Sem tam chodí principál...
Když slunce svítí na terasu a dívám se ven
Vidím nebe modré a lehkou nazelenalou zem
Když slunce paprsky své mi podává
Když letí ke mne po cestě dlouhé
Květy černé kanou k zemi…
Černé květy růží padají na podlahu,
Usychají a nedávají známky dechu.
Růže jako pole holá zůstala,
Dýchá a očima zakmitala.
Zrůda v krabici a srdce se hojící..
Zrůda včlověka se promění
Už není vsamota jeho znamení
Už je mezi lidmi zas
Vuších mu zní něčí hlas
srdce bolí a sračky hojí..
I když srdce na sračku jest,
Tak někdy bude slepené.
V dálce dlouhý most a slyším tu zvěst,
Jako nohy co jsou holené.
ČERNÁ KRÁSKA Z KUCHYNÍ
ČERNÁ KRÁSKA ZKUCHYNÍ
Cesta je tmavá a pouliční lampy dřou,
Svítí na okraje cesty a stíny proudí.
Jsou jako mihotavé postavy co se linou tmou,
DUŠE co SE v TRNÍ skryla, NEPOTKÁ už NIKDY Kryla.
DUŠE co SE vTRNÍ skryla, NEPOTKÁ už NIKDY Kryla.
Člověk je kost,
Kost co tvrdá je.
Má vsobě dobro a také zlost,
Touho spanilá
Touho spanilá
Touho spanilá, co bolesti jsi plna,
Kdypak odejdeš ty rozmilá.
Já nemám na tě střeva.