Písmák Sportovní
Zbrusu nové kopačky
dostal jsem dnes od Kačky.
Přestalo mi být do řeči
po Věrčině slovní smeči.
Půlnoční formulář
píšu své hlavě žádost
že moje tělo má dost
že potřebuju pauzu
než skončím ve cvokhauzu
Příroda letos spěchá
prvního září
na cestě kolem dubu
leží listopad
Písnička pracovní
Zamračený soustředěně,nevěnuješ svojí ženěpohled, zraješ pro explozi. Další problém. Jako mnozíztéhle smutné generacenikdy nevracíš se zpráce. Byt je tvojí kanceláří,uklízečka, co se tvářínakvašeně, je tvá drahá.
Letní romance
Kraj unavený horkým dnem
konejší vítr, cuchá jívy.
Kůň zaržál ve tmě pod oknem.
Koníčku, nejsi sen, jsi živý.
Bylo to
šily jsme šílené halenky
podle střihů z Burdy
mlsaly v Ovobaru
teňounké palačinky
Učenlivý
vrabčák po ránu
sere na zákaz vjezdu
nikde policajt
Sonet o vzkazech
Napadá mě, že veškeré mé psaníje pouhá snaha být ti trochu blíž,vyznat ti vroucně, o čem netušíš,zachytit touhu, rozletět se za ní. Loďkou se stává papír pod mou dlaní,verše jak vzkazy plují po vodách,anebo vtóny promění se vtmách,neseny větrem znějí do svítání. Když verše skládá marné milování,listuje čtenář silně rozechvěn,slova mu znějí jako krásný sena ptá se, co té lásce jenom brání…Kdybys však kývnul, nepřejdu ten most,trpím a píšu, chválím vzdálenost.
Seniorjů
rozsedla brýle
nemůže číst noviny
svět nějak zkrásněl
dokud neřeknu
TD - U plotu
Pokaždé ho dřív ucítil, než uviděl. K vlhkému pachu hlíny a místního nízkého houževnatého porostu, kterému si zvykli říkat tráva, se náhle přidalo něco jiného, výrazného, co se nedalo přirovnat k žádné ze známých vůní. Když to ucítil poprvé, netušil vůbec, co se k němu blíží. Ale první, co mu přišlo na mysl, jakmile se před ním z mlhy vynořilo zavalité tmavé tělo, byl pes, bernardýn, jakého znal z obrázku.
Virtuální
ve virtuálním světětady mi pšenka kveteaniž bych někdy selajsem mladá krásná skvěláa zcela bez závazkůvyznávám volnou láskuvztahů se nebojímkdy chci se připojímve virtuální říšisi buduji svou chýšimá slupka vrealitěuž schází na úbytětělo se věkem hroutílidi jsou lidožroutimě však už nechytíunikám po sítive virtuální sféřejsou otevřené dveřekterými projdu celáco jsem tu zapomněla. jo omluvte mě vprácispojení se už ztrácíjak mizím do jinamvypínám… vypínám…
Písnička pro maják
Majáku na skále,přestaň ho vyhlížet. Sliby jsou nestálé,jenom se mihly, že. Uprostřed pohádkyzačal mazat řádky,fabuli i syžet. Majáku na břehuostrova spokladem,zmizel ti zpříběhu,opatrně, zadem.
Písnička o očích a počítači
Zírám do té obrazovky
Pocit mám že hodin stovky
Krajní meze a pak za ně
Všechno vidím rozmazaně
Svolávání
bez chytrých mobilů
a interkomů
nejtišším hlasem
Vánoce volají domů
TD - Álej jabloňová
Dívence bylo nedávno osm. Rozhlíží se kolem sebe, ne, ve skutečnosti střílí rychlé, rádoby nenápadné pohledy velkýma čokoládovýma očima, které hned schovává za řasy. Necítí se tu dobře. Je tu moc lidí, které nezná.
Vzhůru ke zdravému životnímu stylu!
Nekouřit, nepít, nežrat čokoládu,
ni sůl, ni cukr, salám ani špek.
Já zatnu zuby, hladu předám vládu.
Mou spásou bude spásat salátek.
Listy dne
Než opadají listy dne,
budou mít pro tě na sto chutí.
Očima hltej okry, žluti,
odstíny rudé, zlato, měď.
Akutní
V čekárně na akutní příjemje nás tu pět a všichni žijemzatímVypadám asi na mrtvicinějak se když chci něco říciztratímVypadám asi na selhánísrdce a snů a ženských zbranív šediUž nechci běžet vůbec nikama proto taky neutíkámsedímVypadám lehce vbezvědomía jako když se stéblo zlomíkyjemJsem jedna velká hloupá ztrátaakutně žádám vřadě pátápříjemV čekárně na akutní příjemzbyla jsem sama venku lijevodaCo když se přijmu se vším všudySnad se to přes pády i bludypoddá
V těchto dnech
potkat mě není žádná výhra
řídí mě hluchoslepý autopilot
mluvím, jako bych přibuchovala dveře
tvářím se přikrčeně
***
Nejlepší, co jsem vymyslela,
je tahle malá slovní cela,
ve které čekám den co den,
až jednou kolem půjdeš zase
Nejarní
Zas se mi po tobě zastesklo v hlavě, co točí se nazpět, jenomže můj stesk má tlusté sklo, nevidím přes něho na svět. Marně se kolem mě natřásá, volánky po zimě zplihlé, předvádí Gogha i Picassa, já mám teď zakrytý výhled. Snad až si zakopnu o nohy, vypadnu zvnitřního baru ven mezi orseje, pod hlohy, zírat a divit se jaru.
Večer s Baudelairem (Verše na tkaničku)
kýčově krásný večer jako zBaudelaira(„vrak slunce utonul vsvé krvi která dýmá“)chci přitulit se ale je mi ztebe zimaa přitom žádné hádky žádná nevěrapo tobě stýská se mi přestože tu sešvždyť místo polibků mi dáváš zase slovatvůj pohled skleněný je duše papírováa city - svoje city jenom cituješ
Balada o vlaku
Vjedoucím vlaku seděly dva stíny,bezcílný vedly rozhovor a líný,špinavým oknem pohlížely ven,kde krajiny se míhaly jak sen. Něco tam bylo, už je vnedohlednu. Vystoupit možná. Ale než se zvednu.
Rozhovor
Jaký máš dneska den. Čtu si zčajových lístků,že právě míříš venv převleku za turistku.
Příště už o berlích,dnes hůlky ještě stačí. Vykouzlím snimi smích,snad nepodobný pláči.