Písmák Nesnesitelná lehkost bytí
Být svázán se zemí je prý velmi zatěžující skutečnost. Říkali nám, že to může být až nesnesitelná tíha. Inu, kdo ví. A přeci mě to vždy zajímalo.
Rozverné myšlenky
Rozběhly se do všech stran,na mě se ani neohlédly. Jak pramínky vody mezi prsty,co zadržet se nenechají. A ony pořád volají. Pojď ke mě.
Nekončicí pouť
Ještě chvíli a zvelké dávky ničeho bude přeci jen něco. Trvá to velmi dlouho než se bezrozměrná Věčnost naučí tolerovat něco tak pomíjivého a svazujícího jako Čas. A rozměr. Než se zněčeho co Je stane něco úplně jiného, co teprve Bude.
My, svět a oni
Svítalo. Nebylo to svítání nového rána, nýbrž svítání nové noci. Slunce se jen pomalu sklánělo níž a níž. Jeho tvář se stávala stále vlídnější.
Stromy a vítr
Stromů hlas těší nás. Kdo však zná co znamená. Kolik slov a kolik sov, ukrývá vkorunách. Větru píseň, žádnou tíseň.
Prší
Prší.
Venku znebe voda padá.
Mnozí teskní, že slunce nám uvadá.
Jen Ty, Ty se usmíváš.
Měsíc
Z pod oblak noci temné, v sametových závojích, vypluly luny paprsky jemné, co odráží se vzávějích. Ve svitu měsíce, mnohé se změní, ze snů stříbrné střevíce, co jich kránu již není. Jsme dětmi luny, co po nocích tančí, jsme jak bílé vrány, na nějž se jiní mračí….
Hvězdy spanilé
Jasné hvězdy spanilé, vy stříbrná sklíčka, co víte vy amy ne. Dohořívá svíčka. V závojích lesknoucích, po nebi tančíte a vřekách plynoucích, střevíce smáčíte. Co šeptáte Měsíčku.
Dort dnešních dní
Modré kameny držící svíci
i červené čtverce s perlami,
vstříc černým skvrnám halícím,
svět do křídel berlemi.
Dvanáct hvězdných dětí
„Rychlý start a nové žití. “
Pro Berana čest je býti.
Rudé jiskry ohně vzplály,
Marsův meč Beranu daly.
Zatracená smůla
Obsazení:
Náčelník loupežníků:
1. Loupežník:
2. Loupežník:
Stále pozdě přicházející
Možná že to sami velmi dobře znáte. Jednou za dlouhou dobu kvám přijde múza. Když už se vám konečně povede ji přemluvit (nebo podplatit), aby vás také inspirovala, pustíte se do dechberoucího psaní. Horlivě spřádáte písmena do sítí slov, slova spojujete ve věty a věty všíváte doproškrtaných odstavců vnaději, že to, co vyplodíte, bude něco víc, než jen nešikovné plácnutí do literárních vod.
Svou cestou stále dál...
Poklidné ticho přes noc zaplavilo celou krajinu. Mrazem svíraná zem trpělivě vyčkává. Nikdo není trpělivější než ona. Do ledového mlčení se jen sem tam ozve tichoučké zazvonění.
Zcela obyčejný den
Okny se dovnitř vlévají sluneční paprsky. Krajková záclona se tiše vlní pod vlahým vánkem. Místnost naplňuje blažený klid. Noc pozvolna odchází.
Píseň noci
Večer Slunce zhasíná,jen hvězdy tiše bdí. Tvá krajina usíná,i Ostravice sní. Tmavou nocí linoucí,jednorožčí záře,stříbrné hřívy vlajícía žasnoucí tváře. Tajemství lesem střežená,Luna v nebes hávu,nočními kouzly zdobenáa nepřehledná v davu.