Písmák Mlhoběžci
Mlhoběžci
Říkám si, že kdyby duše uměly létat a měly fyzickou podobu, tak se teď prohánějí ulicemi. Potemnělé žíly Ostravy, ve kterých pulzuje hustá Mlha. Obaluje sodíkové lampy a hltá jejich naoranžovělé světlo. Tlumí čvachtavé kroky na vlhkých chodnících a klapot podpatků vpodchodech.
Šaty dělají člověka
„No to mě poser. “
„První úlovek za celý podělaný den a já chytím zrovna TOHLE. “ Zařval jeden z mužů. Prudce se vztyčil ze skládací rybářské stoličky, odhodil prut a ve vzteku mrštil úlovkem na zem, až křemičitý písek vytryskl v sypkém gejzíru.
Táta
TÁTA
Slunce, téměř z poloviny skryté za zvrásněným horizontem, bezradně po kraji rozhazovalo opalizující barvu západu. Snad proto, aby nám ukázalo, že ne vše se skládá z betonové šedi a cihlové hnědi. Vlak slepě upaloval do stanice. Železný otrok, který se může krajinou pouze kochat.
Bílý šum
Štiplavý podzimní vítr se lidem plížil pod bundu a s urputností divokého psa se zakusoval do těla. Nemám rád vítr. Je nepřítelem všech nočních tvorů, kteří bezcílně, jako v horečce, bloumají ulicemi. On, je tím vrahem, který bezdomovcům způsobuje podchlazení.
Lípy
Odjistil jsem italskou Berettu ráže 9 mm a vstoupil do místnosti, ze které se ozývalo výmluvné vrzání postele a vzdychání.
Skoro mě omráčila všechna ta červená barva, která měla dávat místu intimní atmosféru, červené závěsy, červené světlo, červený koberec, červené tapety se srdíčky, dokonce i kachličky vrozpadající se koupelně byly červené. Vypadalo to tady spíš jako satanistické doupě.
Cíl jsem identifikoval téměř okamžitě.
Adam a Eva
Adam & Eva
Stáli proti sobě.
Topili se navzájem vočích, hledíce si do tváře přes ulici, kterou jako splašené stádo cválala auta. Cestami se nesl pach výfukových zplodin a rozzuřený křik motorů. Lidé je míjeli.
...a vrahem byl zahradník
Ve světě je díra.
Zející černý chřtán, přeplněn lidmi, kteří se jako odporní slimáci sápají po karmínových jahodách. Och ano, pane Mellowe. Sápou se po jahodách, jež stakovou láskou opečováváme, zaléváme a hnojíme.
Zvonice
Mrazivý vítr se proháněl zasněženou krajinou a na svých křídlech unášel sněhové vločky. Pelášil přes bílé kopce a v malých vírech dováděl na pláních. Tenhle vítr nebyl nijak prudký, ve skutečnosti působil jako bezbranné děcko, oproti tomu co jeho skučení zvěstovalo. V Agonských horách právě začala sněhová bouře.
Zvonice II - Příběh o Čase
Sluneční svit se odrážel od zasněžených plání Agonských hor a měnil je vřeku roztaveného zlata. Období smrtících sněhových bouří pominulo. Nicméně to nedělalo mrazivé vrcholy o nic bezpečnější. Mnoho lidí si myslí, že za dobrého počasí se jim vhorách nemůže nic stát a neberou vpotaz vlčí smečky, které vtěchto dnech vyrážejí za kořistí, neberou vpotaz led, který začíná tát, takže se pod vámi může kdykoliv prolomit, a neberou vpotaz sluneční paprsky, odrážející se od sněhové peřiny, které vás mohou během pár chvil okrást o zrak.