Možná...

Svázána pavučinou zapomnění,

stvořila jsem si v hlavě vlastní svět (mnohem krásnější),

plný bláznů a šťastných lásek,

s hráškově zelenou dušičkou

schovanou pod překlopeným hrnkem

s velkými červenými puntíky (Pamatuješ?Ráno jsi z něj pil kafe...).

Podchodem šla zrovna mladá paní,

pod paží dcerku

a zoufalý výraz ve tváři (ne tak zoufalý,jako když neseženeš buráky),

možná utíkala před vrahem,

možná před pravdou ,

kdo ví...

Ležel jsi na koberci a díval se do stropu,

snad jsi tam hledal lásku,

(už dřív jsem se bála,žes ji někde zapomněl...).

Pak ses zvedl (asi jsi nenašel),

odešel dveřmi s mým jménem,

vypadal si překvapeněji než já,

(proč?).

A pak...

Nepochopím,můj svět neuspěl,

utopil se v čaji,který jsem si uvařila,

i když   ...možná utekl ještě dřív...