Písmák Nevydařený výlet
Nevydařený výlet
Tu noc venku sněžilo a vločky se za tichého ledového zpěvu snášely temnotou jako zrnka zvířeného prachu na zmrzlé kamenné dláždění.
Snad celá ulice už spala, jen jedním oknem prozařoval svit sporé stolní lampičky. Starý pan profesor seděl za prostorným psacím stolem a cosi pilně zapisoval na papír. Množství poznámek, knih a nákresů neuspořádaně rozložených na desce stolu působilo spolu s nástěnnou tabulí visící za profesorovými zády poněkud kontrastně se vzorně uklizeným a střídmě zařízeným prostorem pracovny.
ranní setkání
potkal jsem dívku z obrazu vlasy a tvář malované šátkem v koženém futrálku mrazem a jejími prsty tuším flétnu prošla ránem usměvavá impesionistická skvrna a je pryč (šťastná) okrový rozmarneznámého mistra a kdybych potkal podruhé. šátek. nepoznám.
Indispozice I.
a závity kloužou v nepatrném náklonu točí světem a nahoru a dolů tak jako předevčírem polívku za pětku tak jako zítra nenechat se bičovat časem to především štěstí hledám v přízemí a čtu jen dobrý zprávy a vím že je to špatně a nechci se zařazovat a vím že zbytečně. Snažím se poznávat sebe v úsměvech. Snažím se nenechat vyprovokovat ke skoku. Snažím se účelně vyplňovat prostor.
Leť si
Jen leť ptáčku temnooký leť si kamsi pro radost to pábivé tvé peří už mělo zlaté klece dost Leť a snad se nevracej vždyť víš co čeká tě tu oprýskané bidýlko marnost zašlého kabaretu Leť a hledej jiné klícky kde dvířka nejsou kovaná kde pohledů na tisíce kde krása není bolavá Leť si vůní nových světů kolik jich máš před sebou. stačí párkrát mávnout křídly a zem smísí se s oblohou Leť a v letu vytrvej co jen ptačí duše svolí hledej druhou takou modrou se kterou se srdce spojí Leť a hnízdo teplé postav a do něj kupu zdravých dětí vždyť život jen jeden máme není hříchem hledat štěstí.
(název vůbec nemyšlen)
když se tak dívám
klíčovou dírkou
ulpívám na věcech
ony mě omílají
miluju tě, ale...
"víš"
růže na slunci kvetou
ve stínu krvácí
kvetu tu pro Tebe
(ten) kvalt
Všechen ten kvalt jen pro hovado dobrý jest.
Doplnění 11. 4. '04:
"Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest.
(název dosud nenalezen )
napřáhnut napnut nad mořem zebe me svědomí ale nemohu zpátky nechci držím se malíčkem svého nového vědomí
(název dosud nenalezen )
a nechci tě potřísnit a nemohu utajit to místo až jednou po ránu zavoní ti svítání
1.dubna 2004 / 14:03 - 14:15
listí šustí si
neslyším zpěv
odrazy očí
za sklem svých vět
11.března 2004 / 8:33
hvězdy obracíoči v sloupjak jsem uklouzlzapomenutým citempadám na místějako na zavolanouzašeptala jinovatkavítej ve hře.
tak malá, že bez názvu
včeras mi vykvetla
zavoněl svět
nechtěl jsem utrhnout
modravý květ
(název dosud nenalezen )
trnu
má duše jak pápěří
věří ti a zas si nevěří
nervózně . ve vlasech
2004-březen-06 9:28
zas jsem uvěřil.
jak napoprvé
potutelně potají louskám pocit
že na vLásku točí se svět
k lásce
Kdyby tady nebylaláska, takjsem už dávnogénius, anebo po smrti.
29-02-2004 (kvetu!)
kvetu uvnitř
to některým vadí
promiň
s tvým dechem
Tenkrát poprvé.... jsem byl na Internetu!
Já - gympl
Invex, snad 1996
s kamarádem
náruče křídových prospektů
(název dosud nenalezen )
slunce kreslí
tvé vlasy
. ou . . lu
hasne
(název dosud nenalezen )
jsi krásná
žasnu
zavoníš poprvé
podruhé zhasnu
(název dosud nenalezen)
Hledám tě
v zavátých stopách
na zemi
v podzemí
Co vůbec očekáváš, když se loguješ do Písmáka?
2004 Jan. 28th (nedokončená)
nejsi tu
vidím tě na konci synapsí
zaséváš skořici
zaléváš mým chtíčem
high fidelity :?
http://www. volny. cz/bibizlaticko/
3-11-2003
tak jako včeradvakrát dvě Mülleranepoznal jsem Těsebevědomě ukrytouna druhém břehu stoludaleko, dalekoty oči bokem já dolůchytám se řasapoloúsměvy pologestazcela zpola odhodlanázměnit se xchceš i nechceš přestat
slova : ticho nerozhodně8:15 nastává srdcevratpyramida pocitůjá jsem támhle ty zas tuasi. bylo. já bych. na přátelství.
asi odžité okamžiky
nic nic
jájsemtyatyjsijá
závrať kolébá opilé pomněnky
tříska kamínek z dětství
24.11.02 popůnoci
vykvétám z Tvýchobjetílovím zbytkyponětío mně o mně o mně o mně o mněneboj seneboj sedlej dásněvyvěs úsměvy"pojďme radšipsát básně. "rybaláskavonětipomalutěvřadímv sebe
Jsem NĚŽNÁ smrt.
ledem slunce
jakpak se má miládnes ustrojíš
jestlipak má miláúsmevem štìstí vykrojíšslanì dlanì skryješústa v má
vpiješ
dnes má miláseber oblázkya vyskládejdo hlínyandìla
2001-03-30
A zas, zas se ptám.
po smyslu slova
a vět a světa
až po všem veta.
28th of January 001/ 02:52am - 04:40am
time
Time makes no difference
time makes no apology
time makes you
pocit 13:30 - 13:47
a vůbec jsem se neptal
po původu nepravostí
po stáří starých kostí
po sousedovic babičce
chvála vztahu
Láska je někde mezi a ráda mizí jako vítr, nezůstane nic, jen planě jabloně,
jejichž jablká trpká jsou, a nebesa proklatě čistá když jeden by si bouři
přál, v srdcích roznesen svatý grál, tak vždy jen úlomky dva sejdou se,
nestačí to vždy, každý touží hledat dál, a netrousit z kapes žité roky,
Symfonie maloměsta.
Dnes večer jsem náhodou šlápl
na asfaltu
do prázdného obalu bonboniéry
zakřupalo to
Půlnoční proudy vědomí (experiment) I.
/I. /
Monolog opsanej ze zrcadla (Krajina s ukradeným časem)
-znáš ji důvěrně, po ránu po střepech potkáváš, boříš se do kolotoče vlastních stop, člověče, obzor pro jistotu zatrženej zvýrazňovačem. snažíš se. zrychluješ.
nekonečně kradoucí
padl list
tála vločka
pozpátku přeběhla černá kočka
umrz slavík
kometa (kraťounká)
Barvy utichly
hvězdy začaly zpívat
tisíce zorniček hltaly
nebe
Velmi pozdní fascinace... - Epilog
A byl den, a vetřel se mi do snu stejně nehorázně jako když ledový vítr pohladí rozespalé tělo, a probudil jsem se tou ránou když se zabouchla vrátka spánku, a já jsem se už nemohl vrátit do své blouznivé vnitřní skutečnosti, po snu zbyla jen zanícená pachuť v duši, a tak každý musíme ráno pomalu přijímat zpátky ten svět, který jsme minulé noci nesnesitelně lehce opustili, a tak i pikolík, jenž doléval vína habešskému císaři, došel po cestičce sypané štěrkem vlastního života až k cíli nejtajnějšímu, a protože poznal už všecky šprýmy a rozmary života, neminul tu chátrající kapličku štěstí, a uvnitř viselo léty zašlé zrcadlo, a on zkusil pohladit kočku co se vyhřívala na kameni, ale na délku dlaně utekla, a pak konečně vešel, a v tom zrcadle uviděl sám sebe jak je naplněn životem, jak ta rozteklá hvězda na bleděmodrém pečetí jeho život, jak je tou poslední blýskavou vzpomínkou na minulost, a ten pikolík sundal šerpu z prsou a na tom místě zůstal a otevřel se světu, a ucítil, jak více už hledat a získávat netřeba, teď byl tak bohatý, že mohl rozdávat, byl sám v sobě pro sebe tím nejpřepychovějším hotelem, tam není třeba číšníků, tam není třeba slov, tam život společně s osudem a dámou sečtělostí dál a dál objednávají na stůl a vášnivě se přou o pravdách světa a neodcházejí, neboť kdyby odešli, odešel by smysl sám, a to není konec příběhu, to je teprve počátek, neboť právě v této chvíli se začíná neuvěřitelné stávat skutkem.
Velmi pozdní fascinace Hrabalem
A byl to zas čas pomalých večerů, kdy kolem třetí odpoledne se mi najednou samy zavřou oči a dostávám chuť zapomenout navždy, usnout a čekat už jen peklo nebo nebe, to je ta doba otužování vztahů, to pak mrholení chladí rozpáraná srdce a urychluje instinktivní hledání nového tepla, a kluci nasoukaní v černých oblecích toporně nenápadně spěchají do tanečních, v rukách chuchvalce hedvábného papíru skrývající květiny, a ženy a dívky začínají zahalovat svou přírodní vlnivou krásu, snaží se udržet ještě tajně letní opálení a tajné vzpomínky, ale všechno se to už přesouvá z ulic do vytopených hospůdek, vináren, pokojíků a domků a vypůjčených chaloupek a chatek, tam teď život zívnul a vzápětí hned zas vyrazil kupředu, a krok co krok dál přemílá staré, a koření to novým, mladým, a tak v těch zadýchaných pelíšcích staré lásky umírají a někde jinde zas se rodí nové bezelstné naděje, to aby svět nezapomínal a vážil si těch kroků a měl je v patrnosti.
Bylo to čtyři týdny potom, já jsem o půlnoci přilisován světlem lampičky stále ještě hltal větu po větě obsluhování anglického krále, a třicet let stará hrabalovská syntéza okamžiků se rozechvívala pod táhlými tóny Toward The Within, tak jako Jan Dítě stále popostrkován osudem kamsi kupředu, tak ta hudba rozezněla to co bylo mezi řádky, někde v těch třech tečkách, tu brutální poetiku života a pábení odlesků vzpomínek a směšnou smyslnost člověčího chtíče a všechno to proudilo přímo do mozku stmeleno slovy, která neměla konec, která sama o sobě nebyla ničím, ale v kotrmelcích vět se rozšiřovala jako indická Ganga, a jak zazněly flétny musel jsem polknout protože najednou to znělo celým pokojem, a ty slova tekly pořád dál, a bylo jasné, že životu se nelze ubránit tak jako se nedá ubránit smrti, která jest smiřitelkou všeho, a že člověk bude navždycky jen míchanicí náhody a své vlastní poštetilosti, a že ani pravda jej nespasí, i kdyby celý život chodil, hledal a nakonec našel a zvedl ji, zjistil by, že je to diamant nepravidelně broušený, a jako takový při sebemenším pohybu láme světlo jiným směrem a v jiné barvě a nikdy stejně. , a tohle všechno rezonovalo třistašetatřiceti stranami brožovaného výtisku který jsem držel v ruce, přenášelo se to do prstů, a přesto v tom byla cítit nesmrtelnost a naděje, a mozek už to nemohl vydržet, a přikazoval ruce, aby zavřela knihu, aby si nervová vedení a synapse odpočinuli a rozum aby nabral dech, ale ne, ten příběh spolu s nesmiřitelným rytmem kytary jak spojenci utvořili tunel pocitů, začarovaný kruh ve kterém se čas točí na místě, byla to ta chvíle kdy Adam s Evou se napřahují k poslednímu kroku, za zády nebeský ráj do kterého se už nikdy nevrátí, před sebou pouhou budoucnost, a já jsem je tam držel tím spojitým přívalem slov, jako bych je chtěl v té poslední rajské chvíli vyzpovídat, udělat památné interwiev beze slov, vyčtené jen z pohledů sklopených očí, a ta chvíle nekončila, trvala jak minuta na mučidlech, jak polibek první a polibek poslední, jak strnulý pohled na rakev matky v hrobě než zasypána lopatami hlíny, jak člověk když postřelen do břicha, než to s úděsem přijme jeho vědomí, a tohle všechno se vracelo, vířilo neustále ve zpětném proudu, a moje zřítelnice teď v transu kopírovaly tvary písmen a vypalovaly je obráceně do oční sítnice, a už jsem nečetl příběh, bylo to svědectví o něčem o čem se nemluví, o čem nelze napsat pojednání ani projev, byla to spirála života tvořená v každém bodě spirálami dalšími, a donekonečna byla každá z těch spirál částečně i otazníkem, a tak člověk nikdy nemůže pouhým pohledem rozumu obsáhnout život, stejně jako krucifix nikdy nespojí své konce a bude navěky trpitelsky protínat sám sebe, a člověk vždycky spatří jen to věčné protínání a očima nedohlédne nekonečného pokračování té dvojjedinosti, neboť kříž, to jsou dva spojené kruhy, stejně jako jen muž a žena se dokáží spojit a splynout ve svých protějšcích, vždyť i vášnivý polibek je slastným protínáním úst, a tak když jsem dočetl poslední větu tázací a oznamovací a tečka, ležel jsem bez hnutí sekundy a minuty, a rozrušeně jsem cítil jak tělo usíná, a taky mozek ačkoliv zmítán euforigeny, a já jsem nechtěl, věděl jsem, že ráno se rozezní nevratně jinak, začne to ospalým zákmitem světla a zpěvem ptáků, a první kroky a hlasy chodců, a jiných lidí hlasy a zvuky, a aut a praček a televizí a jídla a radostí i bolestí a zvířat a svlékajících se stromů a tisíce dalších zvuků se slijí v šum všedního dne a jen kapky vody z nebe mi možná připomenou náhlou rozechvělost minulé noci.
Optimistická
A my hledáme ve vodě
ve vzduchu
na zemi
proč tráva většinou roste
Slunečnice /(říkačky-pyramidy)
Nesmyslné tvary slunečnice
čnějící do prostoru
připodobňují se
nesmyslně
motto (aneb ta úplně první) / z minisbírky "Sbohem a dáreček"
Občas chybí
občas přebývá
víra
láska
Dneska ještě patnáct minut.
Vzdalují se vzájemně.
Životem. Proužkem cigarety.
Jen si vyměnila nohu přes nohu.
A presto stastne dozil.
Vubec nevedel nic.
Vubec, nevedel nic.
Vubec nevedel, nic.
Nic nevedel.
-
Překypoval barvami a pohyby
prales
často nesouhlasily
dnes