Písmák Stoky - III.
Stoky - venku
Skladiště Stok se Bezejmennému zamlouvalo ze dvou důvodů. Tím prvním byl činorodý ruch vládnoucí všude kolem. Nosiči skládali kůže, kovy, maso a dřevo na různá místa, třídiči to rozdělovali do beden, či balili do pytloviny, pečlivě označili, a skladníci pak zboží odnášeli do provizorních regálů, aby byli schopni efektivně požadované najít a vyexpedovat. Měl poprvé, za dobu kdy sem přišel, pocit, že vidí smysluplnou činnost.
Stoky-II
Aréna
Slunce se vyhouplo nad střechy budov v Městě podtrhujíc tak jejich pompéznost a okázalou velikost.
Otec August Slunci nastavil tvář a dovolil si na chvíli oddat se požitku z toho, jak se mu do tváří opírá teplo. Pak si nasadil kápi. Nebylo by dobré, kdyby se opálil.
Stoky- I.
Stoky- Sanctuarium coitu
Když se otevřely vrata vedoucí do podzemního komplexu, musel Innominatus uznat, že název tohoto místa je naprosto trefný.
Stoky byly vytvořeny ze sklepů, podzemních garáží, odvodných kanálů a chodeb během války. Po ní se z nich stalo jedno z nejlidnatějších míst na planetě. Ve velkém se tu obchodovalo, kupčilo a nebyl zde problém sehnat ani nájemné vrahy, převaděče, nebo lehké holky.
Richard
Malý potkan zrovna očichával kus staré látky, když ho vyrušil skřípavý zvuk otevírajícího se kanálu. Než z malé škvírky vykouklo zrcátko, lezl už do skulinky v sutinách.
Víko se odklopilo ještě víc a z kanálu vylezl Richard. Přikrčen zkoumal okolí.
Inferno
Toho osudového dne jsem se probudil do sychravého podzimního rána. Slunce ještě nestačilo vystoupat na obzor a my už jsme museli vyslechnout rozkazy dne. Další z mnoha. Teď v říjnu jsem už neposlouchal motivační řeči důstojníka.
Přátelství nade vše
Zavalitý barman se nahnul přes pult, aby zjistil, kdo zrovna vešel do jeho podniku. Byl to vysoký muž v dlouhém kabátě, na kterém mu ulpělo několik vloček sněhu. Nikdy před tím ho neviděl. Ačkoliv byly dveře poměrně daleko, pocítil vtíravý chlad, který s mužem vešel do místnosti.
Dokud nás Smrt nerordělí
Viola se přetočila na bok. Tělo se ji chvělo vzrušením a v klíně stále cítila ten božský pocit. Jakoby mimoděk si rukou přejela po ztuhlé bradavce. Bylo ji nádherně.
Daniela
DANIELA
Ulice města se začaly halit do temného hávu noci a staré lampy líně rozsvěcely svoje žluté žárovky, aby propukla bitva světla a stínů, která všemu dodávala ponurý nádech.
Po jedné z periferií kráčela Daniela na svoje obvyklé místo nedaleko autobusové zastávky. V půl jedenácté pojede poslední spoj odvážející lidi po odpoledních směnách domů. Až se rozejdou, bude ulice i s lavičkou v zastávce jenom její.