Písmák Smířená
(Psáno jako krátkej slam)
Kdo jsem byla ve dvaceti
Holka s názorem, co chtěla děti
Raněná srnka slintající po každým, kterej se ohlídne
Zpět
Nebudu se otáčet
Po kolikáte už
V hlavě vůni venkova
vrnění v klíně
7:10 zimního rána
Třela jsem si prsty
aby roztály
o sedadlo tramvaje
na mě se blýskaly odlesky ulic
Jako nikdy dřív
Už posté
jsem vynechala dveře
v ulici s kavárnou
a prodejnou baletních piškotů
Navzájem
Jak sladce chutná má kůže
po tvých krocích
V ukřičeném hlase
mi pomalu dozníváš
Černé čáry
Je jaro. I když mám zmodralé klouby i nehty na rukou zimou. Je to slyšet v šumění tramvají a lidí, kteří pořád courají sem a tam a vystupují a nastupují a sálají.
A je správné, že v tuhle roční dobu jsou lidé naplnění něčím hezkým a nemyslí, jen žijí a usmívají se a nikdo to neumí vysvětlit.
Hlavně ňuňuňu
Piju odporný bezkofeinový kafe, který chutná jako kakao se škraloupem ve školce. Nevadí. Potřebuju kousek svého intelektuálního ducha. Když nejsem intelektuál, můžu tak aspoň vypadat, brýle, kniha, sofistikovaný výraz a káva v nějaké vybrané kavárně.
Umrtvení
A když je tíha v hlase
převalím vše co svedu
Jak v puse kapku medu
Zastavím nůž ve vlasech
Nechci
Troufat si vykřiknout
když v sále mlčí tma
očima neuhnout
když soumrak začíná
Není to ono
Není to ono
Prochladlý nohy
nakyslá pachuť popelníku
Při otevřeným okně
Pokoj
Psávala jsem nechutný dojáky
o konci světa a tak
A teď si kreslím do notýsku
křivý ruce a nahý holky
Prostor
Někde mezi tvým rtem
a mými řasami
leží celá věčnost
krčí se
All right
Všechno je v pořádku. Slyšíte.
Křičím to do světa.
Všechno je v pořádku.
Jak vlastně?
Ve zbytcích z oltáře
v řádcích, co zůstaly přeškrtané
v kouscích dužiny v citronádě
v mlze vonných tyčinek
Kolikrát
Kolikrát ještě vydržím
Stát a nepohnout srdcem
mlčet a nedýchat
Čekat na „ nic „
Po vzoru Houdiniho
Napjatě stojím nad sudem vody
čekám, jak mi zanotují
- skoč nebo ještě chvilku -
pozoruj svůj odraz
Rezignovaná
.
Možná že prohlídnu, co po mě chce
přestanu skuhrat a zvracet mu pod nohy
nechám to běžet a rozhlídnu se
Dýchat na sklo
Dýchám na sklo zamrzlých oken
trhám si řasy
na vteřinku nevidím
jak se mraky vysmívají
"Ach, život je tak trapný, Bože, jak uprdnutí do soulože."
aneb Zápisky z cest lehce nemravných
( Idealizace je velice líbivá, škoda jen, že z přirozenosti porozumíme nejlépe společensky nepřijatelné pravdě. )
První
Šeptal mi do ucha cosi o kráse mých očí a jiný oblbováky. Všechno mě to vlastně oblbovalo. Jak se díval i jak voněl.
V tání
Cítím, jak mi tají ruce.
Stékají do louže pode mnou
bez prstů, bez dlaní
nemohu nic
Piece of my life
Postupem času mi šediví představy
nedaj se přebarvit, přečesat, nic
vezmu si nůžky a. sám se pak zastavím
S nadvládou rozumu nesvedu víc
Těžký život romantika
Těžký život romantika
co se jeho tvorby týká
Všechnu svoji inspiraci
v slunečných dnech lehce ztrácí.
S pozdravem váš strážnej anděl
Takže tohle vám povím, tohle vám řeknu dřív než mi uhnijou i poslední kousky ruk.
Nemám moc času, ale pokusím se vám všechno říct, protože jinak bych byl ale sakra naštvanej, že to bylo pro nic za nic. Musíte to vědět, jaký jste svině.
Jak začít.
V prázdném nočním městě
Tak chodím v noci městem
obdivuju světla lamp
a stíny "osvícených" stromů
Ťukající podpatky
Kočka na Měsíci
Mourovatá kočka po hvězdách skáče
ráda bych za ní až na měsíc šla
často ji tam vidím - sedí a pláče
jen pro radost z toho
Host do domu
Budova psychiatrické léčebny nebyla nijak zvlášť zajímavá. Tři patra a oprýskanou světle hnědou omítku jsem viděl již nesčetněkrát. Byl jsem zde častým hostem. Vešel jsem dovnitř mohutnými dveřmi, které jako vždy hlasitě zavrzaly.
Paradox života...hahaha
Na krku jsem cítila jeho rychlý, teplý dech, doprovázen slabými steny v pravidelném intervalu, které se mi rozléhaly v hlavě. Možná by někomu vadilo stereotypní oddechování, ale já jsem tomu nikdy nekladla odpor. Vždyť všichni to musíte prožívat. Dělal to každý.
Mezi řádky
V šálku mé duše
zbyla sedlina kávy
dávno vypité
Tak opět tuším
Básnění o quick quick slow
Přísun tam
úkrok zpět
otočka doprava
pisklavý QUICK QUICK