Sama

Vyškrábala jsem se na odpočívadlo ve třetím patře a zatímco jsem se snažila popadnout dech a uklidnit srdce, lovila jsem z kapsy klíče. Tyhle schody mě ničily odjakživa. Teď jsem ještě k tomu byla nemocná. Levou nohu jsem měla oteklou a nemohla jsem na ni došlápnout, a plíce, plíce... po tom přechozeném zápalu plic už se to nikdy nedalo do pořádku.

Klíč cvakl v zámku a já se do dveří opřela loktem. Přede mnou se objevila předsíň, zrcadlo, věšák, starý koberec a prádelní koš. Zula jsem si boty a srovnala jsem je k ostatním pod zrcadlo. Pak jsem zvedla obě tašky s nákupem a nesla jsem je dál do bytu.

„Už jsem doma,“ zavolala jsem.

Nalevo byla kuchyň, vedle ní obývák, přede mnou malá komůrka, napravo ložnice. Hlas mého muže nezazněl z žádné místnosti.

„Jsem tady, doufám, že už se nezlobíš,“ zavolala jsem znovu, ale manžel se ani teď neozval. Doma ale byl, to jsem věděla určitě. V předsíni byly jeho boty.

Vešla jsem do ložnice. Tašky jsem opřela o postel. Sundala jsem si kabát a začala jsem ho soukat na ramínko ve skříni. Ve stejné chvíli jsem zaslechla nějaké zvuky.

„Martine?“ zavolala jsem a podívala jsem se směrem ke dveřím do předsíně.

Nejspíš se mi to ale jen zdálo.

Zavěsila jsem ramínko s kabátem a přešla jsem k posteli. Postavila jsem se zády ke dveřím a přes hlavu jsem si začla stahovat svetr. Složila jsem ho. Pokládala jsem ho do skříně vedle kabátů, a najednou jsem znovu něco uslyšela. Z předsíně se ozvaly kroky – hlasité, rychlé kroky. Teď se mi to nemohlo zdát. Otočila jsem se. Jediné, co jsem ještě stihla zahlédnout, bylo, jak se dveře z ložnice s cvaknutím zabouchly.

Přebelhala jsem místnost a zavolala jsem znovu, tentokrát hlasitěji:

„Martine!“

Stejné kroky jako předtím. Ten, kdo zavřel, odcházel pryč. Na moje zavolání se nenamáhal odpovědět.

Vzala jsem za kliku, ale nic se nepohlo.

„Martine, Martine!“ zakřičela jsem do dveří, tentokrát o poznání nervózněji. „Tys mě tady zamknul! Co se děje? Otevři mi, můžem si přece o všem promluvit.“

Ale Martin se se mnou evidentně bavit nechtěl.

„Tak dobře. Můžeme o všem i mlčet,“ zamumlala jsem si pro sebe a přešla jsem ke křeslu u okna. Otočila jsem ho zády k místnosti, stáhla jsem z něho květovaný přehoz a posadila jsem se. Radši než bych myslela na tady a teď, nechala jsem se unášet pohledem přes ulici, na jiná okna, od jiných bytů a s jinými životy za sklem. Přímo naproti mě někdo chodil ve svém malinkatém pokojíku tam a zpátky, tam a zpátky. Vypadal jako student, který má před zkouškou a je z toho celý nesvůj. O patro níž byla žena. Něco vařila, ale neustále přitom přebíhala od sporáku vedle, nejspíš k manželovi. A v pokoji nalevo...

„Martine!“ zavolala jsem znovu. „To mě chceš tady držet jak dlouho? Nech těch blbostí, vždyť se můžeme bavit normálně!“

Opustila jsem křeslo, abych zkusila znovu kliku, ale nic se nezměnilo.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám nebo nemám říct, že ho mám přece moc ráda, ale pak mi to přišlo příliš melodramatické a zavrhla jsem to.

Vrátila jsem se tedy ke svému křeslu a k životu na druhé straně. Studentík se mezitím, co jsem byla pryč, posadil a teď něco psal. Po chvíli si rozsvítil lampičku, a já mu poprvý viděla do obličeje. Byl mi trochu povědomý. Možná jsem ho potkávala na ulici, nebo na nejbližší zastávce metra. Vypadal jako takový ten kluk, na kterého letí děvčata, aniž by si toho on sám byl vědom. Něco jako Martin, když jsme se poznali. O patro níž žena dovařila, prostřela na stůl a s manželem se posadila k večeři. Pozorovala jsem je, jak jedí (muž rozléval víno, žena servírovala), a z nějakého divného důvodu jsem ucítila klid. Přešla jsem k posteli a lehla jsem si, ale pod krk jsem si dala polštář, abych měla hlavu vysoko a mohla dál pozorovat, co se děje venku.

Vzbudila jsem se žízní. V pokoji byla tma a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se stalo. Vyškrábala jsem se z postele, oblíkla jsem si svetr (ochladilo se, trochu jsem se klepala) a zkusila jsem znovu dveře. Martin si to nerozmyslel.

„Martine, jestli máš v plánu držet mě tady přes noc, tak spíš potrestáš sebe. Kde budeš spát? Měl jsi bejt chytřejší a zamknout mě radši na záchod, nebo do komory. Nebo tak nějak.“

Na moje zavolání nejdřív nepřišla žádná reakce. Už už jsem chtěla odejít ode dveří, ale pak se mi zdálo, že se na druhé straně přece jen něco začalo dít.

Ozvaly se kroky. Pomalé, těžké kroky, a s nimi divný tahavý zvuk, jako by ten někdo, kdo šel, za sebou něco vlekl. Zvuk se přibližoval a přibližoval a pak přestal. Bylo zase ticho, ale ne úplné, absolutní ticho, co dřív. Přísahala bych v ten moment, že slyším toho někoho za dveřma dýchat.

„Martine?“ řekla jsem znovu, tentokrát normálním hlasem.

„Otevři, prosím.“

K mému překvapení a radosti se z druhé strany konečně ozval Martinův hlas.

„Co je?“ řekl.

„Otevři, prosím,“ řekla jsem znovu. Nebo spíš jen zašeptala. Ale Martin mě slyšel.

„Nemůžu,“ odpověděl.

Měla jsem divný pocit, že pláče.

„Mám tě rád, pochop, ale ne-mů-žu.“

„Prosím. Bude to zase dobrý,“ snažila jsem se ho utěšit. „Miluju tě.“

„Já tebe taky. Ale nemůžu.“

„Prosím,“ zopakovala jsem.

Místo odpovědi se ozvalo jen bouchnutí, jako by Martin to něco, co předtím vlekl, teď přirazil ke dveřím.

„Nemůžeme udělat aspoň nějakou dohodu?“ zkusila jsem to znovu, a tentokrát jsem skoro křičela. „Třeba že mám právo dostat napít? A co když budu potřebovat na záchod?“

Ticho.

A v té chvíli mě to poprvý napadlo. S Martinem se určitě něco stalo. Tohle nebylo nic, nad čím by se dalo mávnout rukou. Něco se dělo. Něco divnýho.

Přestala jsem svírat kliku a poodstoupila jsem. Dveře přede mnou najednou vypadaly jako malá, přikrčená zrůda. Možná bylo dobře, že zůstávaly zavřené.

Z nočního stolku jsem vzala prázdný hrneček a přešla jsem pokoj, otočila křeslo směrem do místnosti a posadila se.

Černý obrys dveří se neměnil. Nehýbala jsem se. Hrnek se mi otáčel v dlaních, jinak všechno stálo. Na věcech v pokoji ležel šedočerný závoj. Ale rozsvítit jsem nechtěla. Zdálo se mi, že jestli sem Martin vtrhne (nechtěla jsem na to myslet... byla to přece jen domněnka... byla určitě nesprávná...), jestli sem vtrhne, můžu mít díky téhle tmě větší šanci utéct. Ale určitě to nebyla pravda. Hrnek se mi dál otáčel v dlaních, jazyk mi vyschl a byl jak kámen. Žízeň zesílila. O patro níž se někdo začal bavit. Pak se rozskřípala postel. Muž a žena pod námi se zase rvali.

„To mě chce tady utrápit žízní?“ zašeptala jsem si pro sebe.

A potom jsem si vzpomněla. Nákup. Nedostala jsem přece šanci odnést ho do kuchyně.

Sedla jsem si na postel a zatímco jsem nepřestávala sledovat obrys dveří, vylovila jsem z jedné tašky džus. S džusem jsem pomalu přešla ke starému šicímu stolku a vysunula jsem horní zásuvku. Nahmatala jsem nůžky, položila jsem je na stůl a zase jsem zásuvku chtěla zavřít. Ale bříšky prstů objevily v zásuvce ještě něco jiného. Něco kovového. Přejela jsem po tom tam a zpátky. Legračně to studilo. Byl to takový divný pocit. Cítila jsem, jak mě současně s tímhle dotykem zase začínají bolet prsa, jak se má dávná nemoc znovu uvnitř mě hlásí o slovo.

„Martine?“ zašeptala jsem.

„Martine?“

A pak... pak se znovu ozvaly ty kroky. Teď ale nikam nesměřovaly, točily se tam a zpátky v předsíni.

„Pověz mi, co chceš?“ zeptala jsem se.

„Co já chci?“ zaznělo z druhé strany.

„Ano?“ řekla jsem.

Chvíli bylo ticho, a pak Martin řekl suše:

„Nic.“

„Víš co, jsem našla v zásuvce?“

Martin se na moji otázku nechytil.

„Víš, co jsem našla?“ zopakovala jsem.

„Vím.“ A s tím, jak to řekl, se zastavil. Nezastavil se najednou, nejdřív přestaly kroky a pak se ozvalo ještě jedno dupnutí, jako by jednou nohou nevládl a musel si ji za sebou přitáhnout.

„Martine,“ zašeptala jsem.

„Martine, představ si, ještě před chvílí jsem na moment věřila tomu, že ses zbláznil. Taková hloupost! Promineš mi to?“

Odpovědí mi bylo ticho. Prsa mě nepřestávaly bolet. Naopak. Bylo to horší a horší.

„Martine, proč mě trápíš? Já to nedokážu,“ zašeptala jsem. Nebo jsem to aspoň chtěla zašeptat. Sama sobě jsem nerozuměla.

Zvuky o patro níž ustaly. Stála jsem a ramenem jsem se opírala o dveře.

Nevím, jakou dobu jsem tam takhle byla, ale muselo to být dlouho. Okna přes ulici postupně všechna pozhasínala.

„Martine,“ řekla jsem znovu, tichým hlasem, který sotva mohl být slyšet na druhé straně. „Strašně mi, strašně mi chybíš. Já vím, že musím být silná. Ale někdy nevím, jak to bez tebe...“

Vzala jsem za kliku. Dveře byly odemčené.

Otevřela jsem je dokořán.

V celém bytě byla tma.